Sv. Vojtěch.

Křídlo z archy vlašské kaple Kutnohorské. Dle fotografie J. Vilíma.

Při rostoucí zálibě ozdobovati veřejné budovy kamennickou prací nebylo více možno ani fotografiemi podati přibližný obraz bohatosti a dokonalosti, které se plastika česká dodělala za dlouhého trvání slohu gotického. Místa bylo dopřáno proto jen velmi malému výběru nejlepších památek, známým kazatelnám, sanktuářům, křtitelnicím, portálům atd. Nedostatek řádného znázornění kamenné plastiky nahrazen byl do jisté míry snesením četných dřevořezeb z pokročilého XV. a ze začátku XVI. století. Zde náleží Národopisné výstavě českoslovanské i zásluha, že poukázala na různé, doposud neznámé památky, pro domácí dějiny umění ne bezvýznamné. Byly to ovšem pouze fragmenty skládacích oltářů, které se v pozdní gotice tak všeobecné oblibě těšily, že jich v Čechách tisíce postaveno bylo; jelikož katolická reformace v nich viděla pomníky kacířského ducha, bořila a ničila je v přílišné horlivosti tak dlouho, až z nich nezbylo než několik v zapomenutých filiálních kostelíčkách a soukromých kaplích. Zcela nahodile zůstaly někdy i ve farních kostelích na svém původním místě — v Praze jediný renaissanční v chrámě týnském. Na naši výstavu zaslány byly obě známé archy z Vlašské kaple v Kutné Hoře se sochami sv. Simona a Judy a s reliefem smrti Panny Marie, pak krásná křídla oltářní s postavami sv. Lidmily a sv. Vojtěcha z téže kaple, i relief sv. Barbory z kutnohorského velechrámu této světice. Jiné skládací oltáře, zapůjčené z Lična u Častolovic — relief Naroz. Páně uprostřed, sochy svatých po stranách — a z Klapé u Libochovic se sochami Madonny, sv. Barbory a Kateřiny, nerovnaly se kutnohorským ani hodnotou uměleckou ani zachovaností.

Sv. Ludmila.

Křídlo z archy vlašské kaple Kutnohorské Dle fotografie J. Vilíma.

Soška sv. Šebestiana z kláštera Strahovského.

Dle fotografie J. Vilíma.

Velikost některých z vystavených fragmentů skládacích oltářů byla důkazem, že zachované zbytky nikterak nedosahují rozsáhlosti podobných děl, o nichž nám staří kronikáři vypravují. Střed oltáře ze Sobotky představující snímání s kříže jevil nápadnou podobnost s podobným reliefem z kostela týnského. Mezi ostatními vystavenými pracemi bylo pozorovati několik značně různících se směrů. Tak lišila se krásná skupina piety s apoštoly z budějovického musea svým rázem podstatně od soch sv. Jana z Kralovic, sv. Kateřiny, Barbory a sv. Vojtěcha z Telče a j.; zvláštní druh tvořily ploché reliefy představující klanění Tří králů (z Vod-ňan), postavy sv. Jana Ev. a Bartoloměje i z Hořovic), sv. Petra, Pavla a Ondřeje (ze sbírky křesťanské akademie v Praze) a jiné zbytky oltářů z první polovice XVI. století. Známá archa bydžovská z r. 1605 byla důkazem, že oltáře tohoto druhu v Čechách velmi dlouho se udržely v zálibě.

Neméně vděčné pole pro rozsáhlou činnost poskytoval kamenní-kům a řezbářům ušlechtilý zvyk minulých věků ctíti památku zemřelých ná-hrobníky a epitafy plasticky ozdobnými. Na výstavě vynikal známý epitaf zlíchovský svým jemným pro-

vedením a

uměleckou

koncepcí nad všechna jiná taková díla,

na př. zajímavý epitaf Jiříka Vyletěla

z r. 1605 (z Heřmanova Městce).

Ačkoli XVII. a XVIII. století vytvořilo u nás spoustu sochařských prací, mezi nimiž mnohé výborné dílo se nalézá, nebylo přece možno ani z této doby důstojný počet vynikajících památek na výstavě soustřediti. Z původních větších soch mělo uměleckou cenu jediné pěkné tělo ukřižovaného Spasitele (ze soukromého majetku) a hlava Kristova pocházející prý s kříže, který na kamenném mostě stával a od Švédů zničen byl. — Umělci, kteří barokní plastiku pražskou přivedli k plnému rozkvětu, zastoupeni byli pouze malými ukázkami, mezi nimiž první místo zaujímal Braunův model skupiny sv. Luitgardy (z majetku JUDra. J. Tomana v Praze). Důležitost ostatních soch kamenného mostu jako výkonu uměleckého nad jiné postaveného řádně vytknuta byla řadou velkých fotografií. Právě tak interesantní jako model sv. Luitgardy, ačkoli v detailním provedení méně dokonalý, byl model morového sloupu na Kladně (majetek kláštera břevnov-ského), který mylně se připisuje někdy Brokoffovi, který však teprve r. 1741 od J. K. Dienzenhofra postaven