Ačkoli v každém téměř městě českém byl v oné době obratný krasopisec, jenž vyznal se v umění ilumina-torském a, když bylo třeba, i nějaké ozdobnější versále zhotovil, přece umělce toho rázu, jako byl Matouš Radouš, v městech venkovských nenacházíme, a i v samém středisku Čech v Praze jest nemnoho těch, kteří se mu mohli rov-nati. Ze starších byl to jen hlavní malíř dílny Táborského Fabián Pulér a universální umělec Matěj Ornys z Lind-perka, království Českého zeměměřič. Z vrstevníků Radou-šových mnozí jsou nám úplně neznámí, ale dle zachovaných prací shledáváme, že málokterý po bok se mu mohl postaviti.

Kancionály ostatní z posledních dvou desítiletí století XVI. prozrazují v četných obrazech značnou míru technické zručnosti, ale ostávají průměrně za pracemi doby předchozí. Platí to o oněch, které v těch letech vyšly z dílny Jana Kantora Starého, který byl podobně zařízen, jak se podobá, na výrobu ve velkém jako Jan Táborský z Klokotské Hory. Z prací jeho dílny nacházela se na výstavě, ne sice v oddělení památek výtvarných, ale v místní skupině mladoboleslavské »Kniha chval božích« z r. 1572, dle znaků společným nákladem pana Krajíře z Krajku a měšťanů boleslavských pořízená. Jako zde jest i u gra-duálu příbramského, jenž v oddělení výtvarném byl vystaven, patrno účastenství různých malířů. Graduál tento, jenž nese zpředu velký znak Lazara Erckera z Anaperku, Jeho milosti císařské nejvyššího perkmeistra království Českého s letopočtem 1583, byl v r. 1582 již zajisté v podstatě, až snad na některé malby hotov. Svědčí o tom zápis památný o ráně boží morové z roku 1582, v němž uvádí se: »téhož léta Jan Kantor Starý, tak řečený, měštěnín nového města pražského, kterýž tuto knihu spisoval, v sobotu ante Letare život svůj dokonal. Item též ten dobrý člověk, kterýž tuto knihu vázal.«

Lokální ráz tohoto díla i mnohých jiných zajímá tou měrou, že promíjíme mnohé nedostatky v ohledu uměleckém; slohem svým opírají se tato díla o tradice

dřívějších dob, promíšené vlivem nizozemským, prostředkovaným jednak mistry dvoru Rudolfova, jednak tisky antverp-ských i pražských oficin knihtiskařských. Zajímavostí kulturně-historických jest zde celá řada, jako ku př. v uvedeném příbramském kancionálu znázornění dolů s havíři na listě s Nanebevstoupením Krista, vyobrazení řezníků, jak v bránu se dobývají, neb ty rozmanité výjevy a cechovní odznaky, jimiž v letech 1582—1595 vyzdoben byl kancionál sedlčanský, označený zpředu velikými znaky pana Viléma z Rožmberka a Jakuba Krčína z Jelčan. Krčín byl zde patrně hlavním nakladatelem, ale vedle něho přispěli mnozí členové literátského sboru, zcela analogicky jako ve zpěvníku příbramském, při obraze Nanebevstoupení znázorněného.

Porůznu nacházíme jména a odznaky jednotlivců, zámečníka a ručnikáře Jana Kočvary, Jana Pernikáře a j. Zcela ojedinělé je vyobrazení Přemysla Oráče přijímajícího posly, jež si nepochybně na oslavu stavu rolnického vymalovati dal vzorný oekonom Krčín. K oběma těmto pracím druží se druhý zpěvník příbramský z r. 1596 a rakovnický z let 1593 a 1594. Že nejsou to práce tak nákladné, jako díla starších dob a větších měst, vysvítá již z té okolnosti, že použito zde papíru a jen u některých z nich, jako u rakovnického, vloženy listy pergamenové, na nichž obrazy umístěny. Ve speciálníku jaroměřském z r. 1593 obmezuje se ozdoba na vkusnou obrubu po způsobu kaligrafů provedenou, kdežto v rorátní knize dašické, jež nese na vazbě letopočet 1612, ještě tu a tam některá initiála starším způsobem jest ornamentována.

Ve století XVII. vždy víc a více dostává se knihová výzdoba v ruce diletantů, kněží, venkovských písařů a učitelů. Změny, které nastaly, působily přirozeně i na toto odvětví umělecké.

Zcela zvláštního druhu, naprosto rozdílné od prací iluminátorů z povolání, jsou již díla premonstrátského bratra z kláštera strahovského, Jana Šíchy, jehož velké graduale z r. 1610 a menší processionale z r. 1609 (obé z knihovny strahovské) vystaveny byly v oddělení hudebním. Šícha byl rodákem z Horšova Týna, slynul mezi bratry jako kaligraf a zemřel r. 1622. Jeho ornamentika, rámování, initiály jsou neobyčejně originální a srovnáme-li je se současnými pracemi českými směru Radoušova, staneme úplné v rozpacích, otážeme-li se, odkud Šícha motivy své čerpal. Jsou zde archaisující elementy upomínající až na byzantinskou ornamentiku, jako ku př. podoby pávů na listu zahajo-

Posvěcení chrámu: Antifonář hradecký.

Reprodukováno z "Památek práce výtvarné" na N. V. Č.