vacím, jsou zde tvary, které mají příbuznost s nejstaršími vyšívkami uherského Slovácka, tvary, v nichž různý detail v provedení, jako mřížky a šupinky uprostřed květů, přímo vyvolávají dojem předloh pro vyšívání, a zase jiné motivy přivádějí nám na mysl vlny a květy nejstarších památek slovácké keramiky.

Motivy archaistické bylo by lze vysvětliti tím, že klášterní bratr měl v knihovnách přístup ke starým výtvorům kaligrafickým a miniaturním, že bez rozpaku pak přijal motivy zde onde shledané, ale odkud ty ostatní živly, zcela neobvyklé v knihové výzdobě, odkud ten zvláštní celkový charakter? — Otázka tato zůstává nezodpověděna. Podobné

motivy, jakých Šícha užívá, shledáváme i v některých pozdějších pracích, jako ku př. u zpěvníku z Příbora z r. 1660, kdež sice jsou zjednodušeny a barokem promí-šeny, ale přece v podstatě dosti souhlasné, a cosi analogického spatřujeme též u skupiny písemných památek moravských z 1. polovice XVIII. stol., v nichž tvary archaické střídají se s ornamentem znárodnělým. Jsou to kancionály: boršický Po-mykalův z let 1727 až 1733, Jana Pinkavy 1732 až 1735,*) z Hrubé Blatnice z r. 1741. I české práce této doby nesou podobný ráz, avšak ča-stěji promíšeny jsou tvary přejatými z typografické úpravy starších i soudobých knih; větší initiály provedeny jsou písmem gotickým i renesančním, neb i barokním. Mnohdy v jedné a téže knize mísí se všecky slohy a typy. Zajímavými ukázkami této kaligrafie byly kniha chval božích Jana Mayera z roku 1722 (Velvary), místy úpravou ne nepodobna zpěvníku boršické-

Sbor literátský z kancionálu hradeckého.

Maloval Matouš Radouš.

mu, kancionál z Třebe-nic z roku 1731 (v oddělení chrudimském); modlitební knížka Jana Liberskiho z roku 1748, pocházející z Rychnova n. K.; kniha písní z Nového Města n. M. z roku 1742—1759; kancionál Jiříka Krejzle z roku 1742 (z obce Jilova) a jako poslední výhonky toho druhu: modlitební kniha z Nechanic z roku 1774, modlitby z roku 1780 z majetku pana P. Procházky v Dobřenicích, Rorátník želivský, jejž přepsal Josef Pader, mistr řemesla kovářského v Hradci Králové roku 1783, a kancionál Jiřího Wolnyho »přepsaný pro Františka Pulpána, sou-seda z obce dolanské, a Kateřinu, manželku jeho dne 21. dubna r. 1788«.

Ve zmínkách o »přepsání« máme klíč k porozumění toho zjevu, že tak dlouho zachovává se zvláštní ráz krasopisectví, v němž působí staré tradice, staré vzory, vytříbený smysl pro linii a barvu a zvláštní samo-rostlý vkus.

@II@2@V několika skříních středního traktu vyložena byla malá sbírka vazeb, sestavená majetku různých klášterů, museí a jednotlivců. Jelikož obsahovala více než půldruhého sta pěkných prací z nichž nejstarší pocházely z konce XV. stol., dal se tu dobře sledovati postup, kterým se umění knihařské u nás bralo od oné doby až do začátku tohoto století. Nejstarší zde vyložené vazby měly jednoduchý kožený hřbet a dřevěné desky opatřené někdy vřezanými nápisy; současně však se jiné vazby celé kůží potažené ozdobovaly hojně vtlačenými ozdůbkami gotickými, rosetami,

lvíčky a orlíčky v přimočarém mřížování.

Nejznamenitějšími toho druhu pracemi byly vazby kancionálů, jejichž provedení nejen knihařům, ale i hotovi-

telům těžkých kování poskytovalo velké pole umělecké činnosti. Na důkaz, že si toho mnohý z nich dobře jest vědom,