v Menším Městě Pražském, jakož i nové sochy Seelingovy na chrámu Vinohradském a pěkná rytinová reprodukce Ženíškova obrazu »Sv. Ludmila«.

Velice bohata byla skupina sv. Václavu věnovaná. Zdařilé a hojné reprodukce mincí a pečetí staročeských ukazovaly, že obraz sv. Václava krášlíval je od pradávných dob; bylť sv. Václav symbolem státu Českého a vnitřního pořádku v něm. »Národ vzýval ho,« praví Palacký, »jakožto Dědice země české, jakožto předního přímluvce a oro-dovníka u Boha za všechny věrné Čechy; knížata i panovníci kladli obraz jeho na peníze, pečeti a korouhve své; množství chrámův i oltářův postaveno v čest jeho jména po všech krajích; ano konečně vše, co národ náš chtěl míti jako své vlastní, to až podnes ´svatováclavským´ nazývati obvykl.« Z přečetných miniatur sv. Václava zobrazujících uvádíme: fak-simile nejstarší (ze stol. XI.) Svatováclavské miniatury z kodexu Vyšehradského. Spatřujeme tu světce s kloboukem vévodským na hlavě sedícího na skládacím křesle, an pravici pozdviženu má k žehnání a v levici praporec drží. Stářím (XII. stol.) přiřaďují se k této vzácné památce výjevy ze života světce našeho z opisu Gumpoldovy legendy v knihovně Wolfenbiittelské; přeškoda, že jsme se musili spokojiti toliko fotografickou reprodukcí tohoto vzácného skvostu. Za to Svatováclavská obrázková legenda, připojená k proslulé bibli Velislavově (ze XIII. stol.), byla aspoň na krátký čas z Lobkovické knihovny zapůjčena.

Nejpřednějším svědkem úcty Svatováclavské byl však zajisté neveliký obraz našeho světce ze XIV. stol., na dřevě malovaný (na zlaté půdě), jenž pochází ze zrušeného nyní farního kostela sv. Václava v Menším městě Pražském. Způsob, jímž světec tu vyobrazen, stal se typem pozdějším dobám, jenž co do podstaty zachován jest i v rytinách i skulpturách století XVII. Dokladem toho jest památná kolorovaná rytinka, chovaná v pokladu Staroboleslavského chrámu, na jejíž zadní straně napsal Ferdinand III. — známý vroucí ctitel svatého Dědice — vlastní rukou: 16†55 Swatý Wáclawe, králi Čzeský, pros za mie. Ferdinand.« *)

Veliký obraz (ze XVII. stol.) z hlavního oltáře téhož zrušeného chrámu představoval sv. Václava v odění rytířském stojícího v oblacích; dole pak ve značně zmenšeném měřítku znázorněna legenda, jež vypravuje, že na místě pozdějšího kostela Svatováclavského stával žalář, z něhož vězňové propuštěni býti musili, když kolem bylo vezeno tělo sv. Václava ze St. Boleslavi na hrad Pražský, poněvadž prý světec zázračným způsobem vůli svou projevil, aby vykonán byl tento skutek milosrdenství.

Pozornost budil olejový obraz (poprsí) sv. Václava na vnitřní straně veliké mušle vymalovaný manýrou Raabovou (majetek Gust. Nožičky, faráře ve Velkém Boru u Horažďovic). Z novějších obrazů vystaven byl originál Petra Maixnera (majetek řeznického cechu v Holicích). Nemohouce uváděti ostatních velmi hojných reprodukcí, fotografií a rytin zmiňujeme se alespoň o veliké měděné desce tiskací (majetek konventu Křižovnického v Praze), na níž vyryl rytec Baltazar Westerhout »Zavraždění sv. Václava« podle nákresu Jana Onghersa.

Z děl plastických registrujeme veliký kruhový relief s poprsím sv. Václava (z Holic), barokovou sošku Dienzen-hoferovu ze Skalky v Praze, Šimkův model tympanonu na Smíchovské basilice, a Poppův model sochy sv. Václava.

Z rytin k sv. Ivanu se vztahujících připomínáme alespoň velikou (foliovou) mědirytinu asi z r. 1719 s nápisem: »Život S. Iwana«.

V bohaté skupině vyobrazení sv. Vojtěcha zvláště nás poutala reprodukce krásného obrazu arcibiskupa Očka z Vlašimi (z let 1375—1378), na němž mimo jiné sv. Patrony i sv. Vojtěch se spatřuje, an arcibiskupovi před ním klečícímu žehná. Neméně zajímava byla reprodukce obrazu (též ze XIV. stol.) sv. Patronů našich z chrámu v Dubečku u Říčan (nyní majetek Pražské Rudolfínské obrazárny, kdež i Očkův obraz se nalézá): sv. Vojtěch představen tu mladistvý v rouše mešním s mitrou, maje berlu a knihu v rukou. Týmž způsobem—jejž považujeme za typický — vypodobněn jest i na tabulovém obraze z XV. stol. z Blatnice u Bavorova, kdež ho spatřujeme se sv. Prokopem a Jiljím. Plastické zobrazování našeho světce z doby gotické zastupoval odlitek kamenné sochy na Staroměstské mostecké věži v Praze, dále vzácné originály: krásná, polychromovaná socha z Telče na Moravě a polychromovaný basrelief archy z kaple Vlašského dvora v Kutné Hoře

Sv. Prokopa, mimo zmíněné již staročeské obrazy, představovaly četné varianty známého Sázavského obrazu. Z plastických děl uvádíme model Dienzenhoferův pro chrám na Skalce v Praze.

Vzácnými originály připomínána byla na Výstavě blahoslavená Anežka Česká. Byly to především dva starobylé obrazy — patrně křídla oltáře — na dřevě malované v rozhraní XV. a XVI. věku, náležející konventu Křižovnickému v Praze. Na prvém z nich spatřujeme blah. Anežku v královském hávu, ana podává klečícímu velmistru Albertu ze Šternberka malý model chrámu, což založení špitálu Křižovnického před mostem Pražským naznačuje. Na druhém obraze vypodobněna blah. Anežka, jak nemocného ošetřuje, na rubu pak desky vyobrazeny jsou dvě světice s korunami a svatozáří, jedna z nich v hávu mnišském (nepochybně blah. Anežka), druhá v oděvu královském s žezlem v ruce (asi sv. Alžběta Duryňská, sestřenice blah. Anežky naší). Oba tyto obrazy provedeny jsou na zlaté půdě, do níž jest vřezán vkusný vzorek, a vynikají zejména velice ušlechtilým provedením tváří. Z konventu Křižovnického zapůjčeny byly ještě jiné tři lunetové obrazy na plátně, jež maloval Jan Jiří Heintsch († 1713). I na nich vyobrazena blah.