»v ráji« a zcela správně, jak to bývalo zvykem, naznačil domovní tento znak rajskou scénou z biblí; ale dav se již jednou do toho, nepřestal s rájem, nébrž přidal Kaina, potopu, Mojžíše, patriarchy, ba i soudný den. Byly to obrazy komponované mistrně, prostě a přec velikolepě. Ozývali se upřímní hlasové, aby při bourání Staré Prahy obrazy Alšovy byly obratně sňaty a na stálou paměť uchovány.

Také jiné domy kromě »v ráji« byly všecko pomalovány. Na jednom, jenž sluje dnes »u tří růží«, namalovány byly alegorie hlavních a základních živlů všehomíra, k nim připojovala se širokým pruhem přes celý dům bitva a mezi figurami samostatné místo držel Turek, živě a v duchu doby dobře připomínající vojny turecké, na které se Čechové pro blaho uherské tolik byli naplatili za dlouhé, dlouhé časy. Na jiném domě viděli jsme svaté a světice boží, což také bylo věrně dle ducha tehdejších dob zbožných. Jeden dům měl na sobě obšírné hodiny sluneční dle orloje staročeského ve 24 hodin s nápisem výstražným, že jedna z těch hodin bíti bude poslední.

Nápisů vůbec bylo v Staré Praze na domech dost a dosti, asi víc nežli bývalo za stara v skutečnosti, ačkoli staříci naši nápisy oblibovali z míry rádi. V Staré Praze nápisy byly vybrány něco z biblí, něco ze souvěkých pramenů a obsahují přísloví učená i lidová. Gotický nápis na vchodě do Staré Prahy myšlénkou vypůjčen byl z Prašné brány Staroměstské, jenže převeden na česko: »Praha matka dobrým, zlým macecha, lidé dobré vůle, vcházejte, zlí varujte preč.« K latinským nápisům vzat jeden — Respice finem — z hesla jindřichohradeckého pána Jáchyma, kteréhož hesla užíval netuše, že se utopí v Dunaji, kamž spadl s mostem. Některé nápisy svou životní moudrostí, dosavad platnou, budily nejednu poznámku divákův. Na příklad nápis: »Bůh spolčuje, čert dělí« nebo »Vide et tace, si vis vivere in pace.« Nadpis nad vraty jednoho domu: »Neznám lepší silnici než z Kuchyně v Pivnici«, tušíme, že epikurejskou dobu v koncích XVI. století byl by dobře a. domluvně dokazoval, i kdyby nebyl býval nad pivnicí skutečnou.

Podle obrazů také sošky starými způsoby modelované pomáhaly Staré Praze k rázu i k malebné pestrosti.

Nejvýznačnější část starých domů městských a tudíž i jejich imitace v Staré Praze byly štíty domovní, lome-nice. Pozorovali jsme štíty, jako stavěny u nás od půlky XVI. věku, štíty domovní s voluty, pilastry, římsami, věžičkami, makovicemi, měsíci, hvězdami, pyramidkami; viděli jsme štíty i z doby předešlé, Vladislavské, štíty malebné pozdní gotiky, plné sítí, prutů, přípor, kapliček; byl tu i starého rázu gotický štít. Vůbec užili architekti pěkných motivů z pražských štítů bývalých i dosavad tu a tam zachovaných.

Ze štítů trčely do ulice podle starodávné skutečnosti dlouhé žlaby dřevěné, kamenné; i plechové chrliče tu byly pro svod dešťové vody a dodávaly Staré Praze příslušnou rázovitost.

Střechy v Staré Praze byly imitace prejzů, tašek, skřidly i šindelů. Zvláště šindelných krovů mívala skutečná Praha v té době, která na výstavě míněna, velmi mnoho. Jsou doklady, že i koleje universitní tehdáž pobíjeny byly šindelem; Nové město tehda většinou mělo krytí šindelná.

Komínů sličně uformovaných také několik nastavěno v Staré Praze.

Severní strana Staré Prahy uzavřena byla kostelíkem sv. Linharta, kterýž v skutečné Praze rozbourán byl asi r. 1800. Na výstavě působil ten kostelíček svou starodávnou prostotou a maje kolem sebe hřbitov, osadu mrtvých, působil i dojemným kontrastem. Dobře bylo, že ho architekti do svého plánu přibrali; býval to ráz starých měst, že u každého farního kostela hned byl hřbitov, takže ruch denního života přelétal za zeď klidného »krchova«, v němž spali sousedé a sousedky sen mrtvých v nejbližší blízkosti svých potomků živých. Také přibyl do pestré architektury Staré Prahy kostelíčkem sv. Linharta aspoň s čásť vzorek stavby románské.

Půda Staré Prahy nebyla vesměs dlážděna; dláženo bylo jen v podsíních, u bran a pak při domech tu nebo tam. To byla historická nevěrnost, za kterou strůjcové Staré Prahy nemohou; kámen dlažděcí, starý, byl vyprošen od ochotné rady městské, také práce dlaždičská slíbena, ale otevření výstavy nadešlo prve, nežli se dlaždiči mohli do práce dáti. Dva dni před počátkem výstavy přišli, začali, ale vidouce, že už to nikam nedovedou, nechali tak.

Půda pískem posypaná ovšem byla obecenstvu spíše vhod nežli hrbolaté, starodávné dlážení, po němž, mělo-li býti věrno, bylo by se kráčelo tuze špatně. K věrnosti dokonalé byly by i stružky a strouhy uličné bývaly náležely, ale tu zase bylo verism nechati stranou, poněvadž při větším návalu bylo by obecenstvo ve stružkách do dlážení vrytých brávalo úraz.

Dlážení při domech mohlo sváděti k domnění, že už v starší době byly chodníky. To by byl ovšem klam. V Praze vznikly chodníky teprv r. 1803. Při domech ovšem bývala pěší stezka ode dávna. Stavitelé nezapomněli mezi domy na dvou místech vpraviti uličku požární s malebnými soutkami; postaviti dali i požární sudy s vodou právě tak, jak to činívali předkové. Pěknou ozdobou staropražského rynečku byla mistrně zhotovená mříže kolem studnice, právě uprostřed náměstí stojící. Byla to dovedně pořízená imitace té překrásné umělecké práce, kteráž zdobí skutečné náměstí doposavad.

Stran večerního osvětlení bylo nutno také odběhnouti od historické pravdy příliš daleko. Svítily moderní elektrické lampy. I kdyby byly bývaly starou nějakou lucernou maskovány, byl by přece znalec mohl vyčítati, že lucerny v Praze zavedeny teprve r. 1651, tedy v době, do níž naše Stará Praha neslušela.

Tenť summou všeobecný dojem, jaký budila Stará Praha. Zevrubně o tom, kterak vznikla, podle kterých pomůcek pracováno, kteří umělci ji v život uvedli, výpis jednotlivých domů a jich historie (pokud známa), nalezl čtoucí v článku předchozím od odborníka. Mně zbývá ještě vylíčiti život, který býval v Staré Praze. To byla v našem nezapomenutelném poetickém městě stránka poněkud bolavá.

Obyčejně tu bývalo života málo. Spíš leželo na těch domech mrtvo, ticho. Na domech samých scházel detail, jenž by byl svědčil, že tu bytují lidé. Do okna tu a tam měla býti dána figurina, někde mohla záclonka viseti v okně