motyce koš s bylinami hojivými. Je to alegorie světle mluvící. A komu nemluvila, ten měl nápis na rukojeti: »Herbis non verbis corpus curatur. Recipe. Contra vim mortis non est medicamen in hortis. Fiat. Cito. (Bylinami a ne slovy tělo se hojí. Užívej. Proti smrtelné moci není na zahradě léku. Staň se. Rychle.)

V zásobárně shledali jsme hromadu dřevěných škatul ze starých apatyk snesených, v nichž tu a tam složeny byly staré byliny hojivé, některé již skoro strouchnivělé. Byl tu kromě jiného veliký kus hubky staré, vetché od tlustého krku.

Kráčejícím dále do světlejší kobky vyskytl se na cestě obšírný kotel na vaření šťáv a extraktů. Visel na obruči a na řetěze nad dláženou pecí pro přímý oheň. Sousedem jeho byla znamenitá železná nádoba na sublimování látek. Čilí pořadatelé získali ji ze Sušice od lékárníka Firbasa, jenž prý má takových věcí sílu nasbíraných. Dá prý je na prospěch historie svého důležitého stavu jednou do musea, aby nezahynuly anebo nerozprchly se.

Zřetel na sebe obracely podle těch velikých kusů i malé alembiky, křivule a jiná nádobí k destillačním pro-cessům. Bylo tu lze zevrubně ohledati přípravu k destillování olejů. Na ten konec byla tu pec již ve způsobě stupňů, v jichž dutině se vytápělo. Na stupních rozložen písek, do něhož kladeny retorty skleněné s oleji, aby horko nešlo bezprostředně na sklo.

Stály tu mramorové hmoždíře na tření mastí, do kouta tiskl se lis dřevěný, u pece alchymické kleště kolikeré a vidly i uhlí činily dojem, jakoby alchymista nedávno byl přestal od své práce zlatotvorné.

Všecko to, čemu jsme se tu podivovali a co nás poučovalo, sneseno bylo dle návrhů magistra A. Schürera a horlivou pořadatelskou činností univ. assistenta a magistra Boh. Krafta i pomocí lékárníka Rüdigera a j. Z 58 lékáren českých, moravských, též od soukromých osob sebráno celkem 647 předmětů, z nichž nejeden byl svého způsobu unicum. Čilá společnost lékárnická zasluhuje i proto všecku chválu, že ochotně oddala vše, co tu shromáždila, tedy celou staročeskou apotéku (ovšem pokud majitelé přivolili), Českému museum, kdež v této chvíli, byvši znova postavena prof. Koulou, tvoří skvělý a obdivovaný kus musejních sbírek.

Dobře bylo, že farmaceutická společnost dala obléci dozorce svojí lékárny v Staré Praze starodávným vhodným a správným krojem. Také uvésti dlužno, že pánové Rüdiger a Kraft konali ve své apatyce přednášky a výklady obecenstvu, a tím vším přičinili k oživení jejímu nejvíc a nejušlechtileji.

V jistém smyslu veselejší sestra každé apatéky jest kuchyně k vaření pokrmův. A tu jest nám spravedlivě vyznati, že staročeská kuchyně měšťanská, jak si ji zřídily dámy spolku »Domácnosti« čili »České školy kuchařské« v přízemku jednoho domu Staré Prahy, velmi šťastně co do uspořádání a originálných věcí závodila o palmu s učenou kuchyní pánů lékárníkův. Pravda, nehodila se úplně do Staré Prahy z hrany XVI. a XVII. věku, neboť předměty v ní sestavené byly vybírány z XVIII. století, tedy z doby, z níž nejvíc po ruce. Ale vyčítati nelze dámám pořadatelkám nic. Zamýšlely postaviti kuchyň měšťanskou z minulého století původně jinde; z nouze odstěhovány jsou do Staré Prahy, a věru že jí posloužily dobře. Vyplnilytě ji kuchyní našich babiček a prababiček tak názornou, věrnou i se vším ovzduším a poučnou, že za všecken čas výstavy vždy hojnou měla chválu. Architekt Sochor budoval ohniště a plášť komína po starodávnu, starosta měst pražských Gregor daroval tesařský material, čilé dámy Kottnerová, Němečková, Podlipná, Holínová a jiné sehnaly kde jaký kuchyňský kus, paní Náprstková půjčila ze svého musea nejlepšího, co měla, něco přidal starožitník Chaura a takž pořízena kuchyně, jak náleží, pěkná. Měla tři okna do ulice proti oknům. Z kuchyně vedly dvéře s vzácným zámkem do pokoje obyvacího.

V kuchyni po zdích i na stole po starodávnu řezaném a o dvojím trnoži (zapůjčil starosta z Podulšan Voženílek prosbou architekta Sochora) rozloženo a rozvěšeno bylo nejrozmanitější nádobí měděné a cínové, talíře kamenné, okříny, tvořidla, sklenice, železné a měděné lžičníky, věšáky na měchačky, kadluby, džbány, formy na oplatky, formy na perníky, jedna s obrazem sv. Václava, jiná s obrazem večeře Páně, jiná s děťátkem v peřince s mašličkami. Byly tu váhy měděné a hmoždíře; na pec vstaven rošt, kozlík a starodávný vozejček. K peci postavena kuchařka v skutečném kroji z předešlého století, ana točila husou na rošti a při tom pilně dávala pozor na polévku, která se vařila v kotlíku na řetěze visutém. Figurinu této kuchařky zdařile provedl sochař Smolík.

Po stranách v kuchyni stály lavice, mezi okny jarmara kuchyňská, na zdi přibity police či misníky tři, a to právě ty, jichž užíváno kdysi v domě Náprstkově. V kuchyni nescházely hodiny z XVIII. věku, zvučně každou čtvrť vybíjející, nescházely ani prostičké obrázky; jeden olejový obraz P. Marie, patrně náležel domácí paní, druhý skleněný menší — sv. Veronika — zajisté byl majetek té kuchařky u pece.

Chléb veliký, klíč od domu při dveřích visící, prostý špalek na maso, koštiště u pece — to všecko velmi přispívalo k zdárné illusi. Bylatě tato kuchyně vůbec obratněji pořízena nežli pověstná kuchyně v Salcburště; tato jest vlastně přeplněné kuchyňské německé museum — naše byla hojná sic, ale přec jako opravdivá kuchyně.

Ze vzácných věcí zajímala diváky nejprve měděná štoudev s dřevěným víkem, mistrovský to kus; dále pěkný byl kameněný džbán červený, pálený s ozdobami černými a trubkou neboli řepicí; zajímava byla ozdobná ruční lucerna s plechovým komínem, vkusně vysekávaným. Znamenitá tu byla na stole žehlička s litou pannou v čiperném a malebném kroji předešlého století.

Z malovaných sklenic jedna byla se lvem a sekerou, tedy se znakem řezníků. Snad jsme to bývali v kuchyni bohatého pražského mistra řezníka. Kulturně-historicky zajímavý byl tu na zdi měděný kornout podobný cedníku, v němž vařívaly starodávné Pražanky kávu: Téhož skoro rázu stála tu měděná nádoba s mosaznou závěrou na přenášení pokrmů, formy na lití lojových svěc, drátěné svícny na lojovky, křesadlo s kamenem, troudník, kratiknot. Pořáde chtívali