Jest nyní jisto, že Čechy a Morava obydleny byly již v tak zvané době diluviální neboli čtvrtohorní lidem, jehož původ je nám zcela neznámý. Hledati jeho příslušnost kmenovou je dnes počínání marné a zbytečné. Všecky theorie o jeho původu finském, iberském (baskickém) nebo slovanském jsou s nynějšího stanoviska nauky nepřípustné. Stačí, že naše kraje byly již tehdy obydleny, ovšem jen řídko, rodinami, které bez stálých příbytků, bez znalosti orby, živíce se lovem, potulovaly se s místa na místo, vyhledávajíce svou výživu tam, kde nejsnáze byla k dosažení. Hlavní zbraní i nástrojem byl jim více méně hrubě otlučený pazourek, s kterým odvažovali se v boj i s velikými současnými, později vyhynulými zvířaty, jako byl mamut (zvláštní druh slona srstí porostlého), nosorožec na jedné, velcí dravci (lev, hyena, obrovský medvěd) na druhé straně. Skupina dvou diluviálních medvědů postavená v středu pavilonu panem J. Kniesem dávala o síle a nebezpečnosti těchto současníků pravěkého člověka jasné svědectví.

Památky po této době nejstarší ležívají ukryty nejčastěji ve vrstvách hlíny a štěrku, uložených za této doby diluviální. Jsou to ponejvíce opálené a ořezané kosti, parohy a oštípané pazourky; v Čechách i na Moravě našlo se jich množství, na př. v cihelnách okolí pražského, v Sudslavicích u Vimperka, v Lubné u Rakovníka, v cihelnách okolí Brna, u Předmostí, v jeskyních v údolí Josefově (Býčí skála, Kostelík, Kůlna), u Štramberka atd. Zejména Morava má svými nalezišti pověst světovou.

Žádné z těchto nalezišť nevyrovná se však svojí důležitostí jeskyni Šipce u Štramberka blíže Nového Jičína a diluviálním nánosům v Předmostí u Přerova. V »Pravěku« výstavy národopisné byl vyložen velmi krásný výběr těchto nálezů ze sbírek p. ředitele K. Mašky a Vlasteneckého musea olomouckého. Mezi věcmi štramberskými poutal pozornost pěkný odlitek (k nerozeznání od originalu) světoznámé čelisti lidské, nalezené v jeskyni Šipce, o níž tolik již bylo napsáno a namluveno. Ukazuje tvar dětský, ale velikostí rovná se čelisti normálního dospělého člověka. Náleží tedy dospělému s pathologickou retencí ve vývinu zubů, jak chce R. Virchow, či dítěti obrovské velikosti, jak učil dr. Wankel, Ranke a jiní? Spor o tom vědecky dosud nerozřešen.

Ještě důležitější sbírku poskytlo slavné naleziště u Předmostí blíže Přerova. Zde se v diluviální hlíně našla bohatá vrstva kulturní s přečetnými důkazy o tom, že v době, kdy se po pláních moravských proháněli mamuti, nosorožci, lvi atd., žil zde již člověk, zvířata tato, hlavně slony honil a kly jejich upotřeboval k hotovení rozmanitých předmětů. I první počátky umění sledovati tu můžeme na ornamentech, jimiž žebra mamutí jsou porýsována.

Naleziště toto proslavilo se zejména evropským sporem o to, jestli nálezy ty jsou vskutku diluviální, jak také většina našich badatelů soudí (prof. Woldřich, K. Maška, dr. M. Kříž), či jestli nám představují jen tábořiště mnohem později přišlých lovců, kteří naleznuvše zde stádo pravěkých, jakousi událostí zahynulých mamutů, vykopávali je, aby drahou slonovinu zužitkovali — tak asi jako dosud občas činí sibiřští lovci na březích řeky Leny. Náhled tento, jejž do světa uvedl Dán Japetus Steenstrup (u nás dr. Wankel se k němu přihlásil), daleko nemá v sobě té pravděpodobnosti, jako mínění předešlé.

Ze všech těchto důležitých nálezů byl snesen na výstavě poprvé výběr celkový a přehledný.

Postupme však dále. Během dlouhých let — tisíců let — pravěký člověk evropský množil se a pokračoval ve vědění a technických schopnostech. Hrubě otesané nástroje kamenné naučil se hotoviti mnohem jemněji a dokonaleji, brousil je, hladil a provrtával, naučil se hotoviti z hlíny nádoby na ohni pálené, naučil se síti a sklízeti obilí, mlýti je, péci chléb, počal chovat zvířata domácí, — velcí oni býložravci a dravci byli zatím pomalu vymizeli — zkrátka přestoupil, ovšem po dlouhé době přechodní v nové stadium kultury vyšší, t. zv. mladší doby kamenné (neoli-tkické proti starší palaeolithické).

Tak bylo i v Čechách a na Moravě. I zde ze starého primitivního základu různými vlivy vyvinula se nová dokonalejší kultura kamenná, ale vedle toho dle vší pravděpodobnosti během této doby přišly sem i nové proudy obyvatelstva, snad i z jihu, na jisto ale od severu, obyvatelstva, které kdesi v severovýchodní Evropě mělo svoje centrum vývoje, a v němž spatřovati můžeme bez ostychu předky pozdějších národů árijských. Jestli to však byla již některá odlišená samostatná větev árijská, Germani, Řekové či Slované, nebo byli-li to ještě jen výhony nerozděleného kmene Praárijů, dnes rozhodnouti nelze. Celkem však dnešní nauka úplné rozdělení kmene árijského klade teprve na konec doby neolithické, v dobu kol r. 2000 př. Kr.

I tuto dobu ojasňuje nám v Čechách a na Moravě řada nalezišť, jednak sídlišť (míst to, kde nám množství zbytků různých ukazuje, že zde stávaly příbytky pravěkých obyvatelů), jednak hrobů.

Z nálezů u nás ojasňujících kulturu doby této vystaveny byly v »Pravěku« nálezy ze sídlišť u Čáslavi, z Pod-baby, ze Slanské Hory u Slaného, Lovosic, z moravských pak hlavně nálezy p. Kniesovy od Ivančic, Kučerovy z poříčí Olšavy, a především vysoce zajímavé výsledky p. Palliardiovy z okolí znojemského a jiných více.*)

Nástroje a zbraně kamenné trvaly ještě v stálém užívání zatím, co do jižní, pak střední a na konec i severní Evropy vnikati počal obchodem nový prvek kulturní, který konečně celé kultuře pravěkého člověka dal nový veliký obrat. Byl to kov, přenášený obchodem z jihovýchodu, z Orientu.