Předtím bylo sice možno v kultuře kamenné znamenati vývoj a zdokonalování, ale pokrok ten dál se nesmírně pomalu. Tisíce let spotřebovalo lidstvo než od hrubě otlučeného a v rozštěpenou větev zasazeného kamene dostoupilo k broušené, vyvrtaným otvorem na topůrko nasazené sekyrce dioritové. Jakmile se však seznámilo s kovem, nastal neočekávaný obrat, kultura na všech stranách počala se vyvíjeti neobyčejně kvapně, pokračujíc stále téměř s geometrickým zrychlením.

Porovnejme jen, kam dospělo lidstvo v Evropě za neplné 4000 let, v nichž můžeme zhruba počítati se známosti kovů, s onou mnohokráte větří dobou, jež je předcházela!

První kov, jenž se objevuje v nálezech, je surová, kováním, k různým nástrojům spracovaná měď, po ní ale brzo přišel kov nový, smíšenina mědě a cínu, bronz. Železo došlo svého upotřebení teprve po řadě staletí, a lze proto mluviti ve vývoji evropské kultury o tom, že zde — tedy i u nás — přešla mladší doba kamenná po jakési fasi přechodní ve zvláštní dobu bronzovou.

Na počátku té doby u nás, jako jinde v střední Evropě, kovové předměty byly ponejvíce fabrikátem cizím na pokročilejším jihu zhotoveným, který sem po splavných řekách dováželi kupci, často kupci i kovolijci zároveň, a zde s ním obchodovali, vyměňujíce jej za různé produkty domácí.*) Zprvu byly předměty kovové ještě velkou vzácností, a jen jednotlivě objevovaly se v majetku obyvatelů, kterým ještě po dlouhou dobu sloužilo k běžné práci a k všední okrase totéž, co tvořilo inventář doby kamenné. Doba neolithická jistě dlouho trvala ještě současně s novou dobou kovovou.

Konečně však přece kov ovládl větší měrou, dovoz byl větší, přišlo se i na prameny materialu domácího, a počaly se kovové nástroje, zbraně i šperky hotoviti snad ve všech krajích Evropy podle starších vzorů, ale se vkusem lokálně upraveným. Naše české země vynikají dosti bohatou periodou bronzovou. V Čechách i na Moravě našlo se především množství bohatých pokladů (depotů) bronzových, obsahujících větší menší množství výrobků zachovalých i polámaných. Jsou to po většině právě poklady potulných obchodníků s bronzovými věcmi, kteří výrobky nové prodávali a staré polámané skupovali za tím účelem, aby z nich opět přelitím hotovili nové. Ale také dosti sledů domácí výroby (kadlubů na lití nástrojů a šperků) máme u nás zachováno. Vedle těchto nálezů (z pokladů vynikal na výstavě na př. z Čech poklad rydečský, poklad z Čep u Pardubic, z Pračova u Chrudimi, Holohlav, Žehušic, Citova — z Moravy bohatý poklad od Slatěnic u Olomouce, pak od Syrovína, Dambořic, Slavkova, Břeclavy, a poněkud pozdější překrásné věci z nákolí olomúckého) projevuje se doba tato jako předešlá i řadou hrobů dvojího druhu: jednak nalézáme těla pochovaná po způsobu našem, ale v poloze různé, nejvíce silně skrčené, jednak těla spálená na popel, který se uložil i s milodary do nádob (popelnic) a vložil do jámy v zemi vykopané, nebo zasypal mohylou. Příklady těchto nálezů — v detailech je konstrukce hrobů velmi rozmanitá — byly i na výstavě pěkně zastoupeny, prvé ze sbírek pp. dra. Matějky, P. Procházky, J. Palliardiho, prof. Hladíka atd., mohyly se spálenými těly pak nejvíce ze sbírek musea klatovského a plzeňského.

Jako měď a bronz, tak i železo jen pomalu přicházelo z Orientu a šířilo se po Evropě. Zprvu objevuje se téměř jen jako kov vzácný, později ale čím dále tím více nastupuje k hotovení nástrojů a zbraní (jen šperk byl stále předem hotoven ze zlatožlutého, skvělejšího bronzu) až na konec v celé Evropě železo ovládlo, a celá Evropa vstoupila — archaeologicky řečeno — v novou kulturní periodu železnou, v níž ostatně dosud žijeme. Druhy nálezů se nemění. Stále to jsou hlavně hroby obojího svrchu udaného rázu, které tvoří hlavní pramen, z něhož poznáváme vývoj této nové periody kulturní v různých zemích Evropy.

Ale kdežto jedny země byly ve svém vývoji, abychom tak řekli, passivní, netvoříce mnoho nového, a přijímajíce z největší části jen to, co jinde bylo vytvořeno a styky obchodními i válečnými k nim přišlo — byly jiné kraje aktivnější. Tak zejména se utvořila během doby před Kristovým narozením tři důležitá střediska vývoje železné kultury, která měla daleko široko na okolní země vliv, a dávala jisté době takřka modní ráz; i v Čechách a na Moravě lze jejich vliv pozorovati. Jedno středisko utvořilo se v severozápadní končině Balkánu a ve východních Alpách (typické je pohřebiště u Hallstattu odkryté , jiné později v Galiu, jiné na konec v Itálii, v světovládném Římě. Jak jsme pravili, vliv středisk těchto zasáhl postupně i k nám do Čech a Moravy a mluvíme proto i u nás o železné době »hallstattské«, »gallské« a »římské«, vyrozumívajíce tím ovšem jen tři časová po sobě jdoucí období, v nichž vliv zmíněných středisk k nám pronikal. Jen jedno toto období dle všeho zároveň má význam ethnologický, období gallské. Ráz kultury gallské, který se projevuje u nás v tak mnohých charakteristicky vystrojených hrobech a pak zejména zbytkem dílen a osídlení na hoře Hradišti u Stradonic, nepřišel k nám jenom vlivem styků obchodních, ale byl přímo přinesen novým lidem, který svérázný druh zbraní, nástrojů a šperků od Marny a Seiny s sebou sem do Čech přinesl a zde se na delší dobu usadil. Jsou to patrně oni gallští Bojové, o nichž máme z jiné strany i svědectví historická.

Za to se u nás neusadili Římané. Nanejvýše že jen jednotlivé legie na chvíli zde tábořily (na př. u Mušova na Moravě). V době vlivu římského sedělo zde jednak staré obyvatelstvo (mezi nimi najisto již Slované, kteří pravděpodobně od doby bronzové vnikali sem od východu, a osadili Moravu a pravděpodobně i severovýchodní čásť Čech), a prostě přejímalo různé vymoženosti římské kultury, s nimiž bylo na Dunaji v stálém styku — jednak také dle všeho oni gallští Bojové vystřídáni byli opět kmeny jinými původu germanského nebo gallského, kteří se zde opět jen na čas usadili.