@II@2@V pravém traktu Národopisného paláce mezi hudebním a divadelním oddělením došla útulku exposice Národního divadla. Officiální název zlatého domu nad Vltavou jest sice delší: Král. české zemské a Národní divadlo, avšak do rámce Národopisné výstavy hodí se zvláště název »Divadlo Národní«. Vždyť národ český usilovnou a svornou činností vybudoval tento pomník své obětavosti, rozmnoživ tím řadu skvělých výsledků svého činorodného snažení, a národ český bdí také starostlivým okem nad osudy tohoto svého dítěte. Jiným, šťastnějším národům stavějí vlády důstojné stánky umění a vůbec semeniště kultury. Jen my Čechové máme býti trestáni za to, že vztyčili jsme hrdě starobylou národní korouhev, pod níž sbírati chceme své slabé, ale při tom přece jen nezdolné síly. Žíti chceme, žíti jako národ slovanský, jako hodní synové velkých svých předků. A proto se musíme vyvíjeti na základě domácího, drahého nám jazyka a vší silou opírati se budeme všem zbloudilým pokusům zahladiti naši národní individualitu. Žíti chceme jako národ kulturní, k tomu však potřebujeme kulturních ústavů, a jestliže nám je odpírají nepříznivé vídeňské vlády, my si je vystavíme sami. Dovedli jsme již více. Jen toho se nechtějte, sousedé, o nás domýšleti, že se chceme obohatiti vaším majetkem, vaší krví, vaší državou!

Ještě mladší než nová literatura česká jest moderní české divadlo. Slabé počátky jeho sáhají sice rovněž do sklonku minulého století, avšak co tenkráte českým divadlem se rozumělo, nedá se nijak shrnouti pod pojem, jaký dnes při slově tom máme na mysli. Také v divadelnictví pokulhával český národ daleko za německým, ba možno říci v jistém směru pokulhává ještě dodnes. Pražští Němci mají již od roku 1784 své stálé velké divadlo, nazývané dříve stavovským, později král. německým zemským divadlem, a od roku 1885 mají v Praze velká divadla dvě (k zemskému divadlu německému přibylo totiž ještě »nové něm. divadlo«), my však Čechové, národ zemské většiny, zmohli jsme se na vlastní samostatný divadelní stánek teprve roku 1862, a to ještě jen prozatímný, a trvalo to ještě celá dvě desetiletí, než roku 1883 podruhé otevřeno bylo »Národní divadlo«, definitivní chrám českého divadelního umění. Nechybíme tedy, řekneme-li, že celé jedno století pokulháváme v tomto směru za českými Němci.

Truchlivé byly počátky českého divadelnictví na sklonku minulého století. Nebylo herců, nebylo repertoiru. Sporadicky sehráno bylo vždycky občas pouze několik českých představení, k nimž zvoleny dosti bídné německé frašky v českých ještě bídnějších překladech, sehráno kromě toho cizími, jazyka českého málo znalými herci, tak že umělecká úroveň těchto českých představení byla více než nízká.

Pokus s českými hrami učiněn byl nejdříve v divadle v Kotcích, a sice v sedmdesátých letech minulého století, a pak v divadle Thunovském (ve Thunovském paláci na Malé Straně) v letech osmdesátých a konečně i v novém divadle Nosticově (později stavovském). Na sklonku osmdesátých let minulého století zdálo se, že česká představení budou míti stálejší útulek. Na Václavském náměstí mezi Vodičkovou a Jindřišskou ulicí vystavěna byla t. zv. Bouda, divadlo, v němž hrálo se rovnoprávně česky i německy. K českým představením byl veliký nával, a kdyby roku 1790 Bouda z policejních ohledů nebyla bývala sbourána, mohlo se s jistotou očekávati, že první a hlavní podklad každého divadla, divadelní obecenstvo bude pojištěno.

Nebudu líčiti útrapy českého divadla ve všech ostatních prozatímných budovách a budovičkách. Stačí, uvedu-li jen místa, kde se dávala česká představení. Roku 1788 hrálo se česky za Poříčskou branou v t. zv. Rosenthalu, avšak