Probíráme dále různé programy divadelní, mezi nimi cedule společnosti Kullasovy-Tylovy z roku 1851—52, svědky to klopotné námahy někdejšího dramaturga českého divadla pražského, aby na venkově divadlo zvelebil. Pracoval neúnavně. Za dne hercům, namnoze z ochotníků rekrutovaným, na zkouškách návody dával, večer s nimi na jeviště vystupoval a v noci při sporém svitu lojové svíce nad psacím stolkem, jejž často bedna zastupovala, schýlen hudebniny a úlohy opisoval, komedie upravoval nebo překládal a scénáře pořádal. Shledávaje, že práce jeho má sice na rozvoj divadla jistý účinek, že však výsledek přece není v patřičném poměru k lopotnému namáhání, snažil se vyprostiti z tísnivých okolností a k literatuře se vrátiti, jak jeho korrespondence s Pospíšilem, Kobrem a Vrťátkem svědčí. Avšak v té době literární stagnace vykoupení pro Tyla nebylo — putoval jako herec a regisseur až do roku 1856, kdy v Plzni dokonal.

Dlouhá řada herců brala se po jeho stopách na divadelní pouti venkovské. Brali se za ideály, aby živým slovem na jevišti rozněcovali lásku k rodnému jazyku, k dobru a krásnu. Pravda, ne všichni povolaní bývají také vyvolení; nejeden mladý herec, jenž lásku svou k divadlu za talent považoval, trpce zklamán v zápasu o uměleckou palmu klesl nebo vichrem osudu zavát byl do propasti nepaměti. Také však mnozí z členů hereckých společností mocí nadání svého povznesli se na místo u nás nejvyšší, na jeviště Národního divadla. Jména Bittner, Frankovský, Mošna, Pštross, Řada, Sedláček, Seifert, Slukov, Šamberk, Šmaha, Vojan budou v letopisech našeho divadla na skvělých listech zaznamenána a s hrdostí mohou herci venkovští k nim ukázati a říci: »Vyšli z našich řad.« A není pochyby, že i příště Národní divadlo sahati bude opět a opět po zdárných odchovancích kočujících společností hereckých, kteréž i při svých svízelných, někdy strastiplných okolnostech nebyly a nejsou beze znatelných zásluh o rozvoj naší národnosti a společenského života.

Ne pro všechny nadané herce a herečky venkovské jest místa v jediném dosud našem divadle stálém, i bude asi ještě dlouho u nás mnohý nevšední talent odsouzen k doživotnímu potulnému plahočení, v němž poskytne mu jediné úlevy Jednota českého herectva, neúmornou péčí Vojty Slukova i přese všechnu nedbalost členstva zdárně zkvétající. Leč všemocný čas zjedná nápravu i zde. Přirozený postup kulturního snažení národního bohdá zbuduje nám trvalé stany dramatického umění též mimo Prahu, a houževnatá láska herců potulných k divadlu jest zárukou, že dosavadní pražské i budoucí stálá divadla jinde budou vždy míti u cestujících společností hereckých talentů na vybranou. I v naší Národopisné výstavě shledali jsme průkazy, že ani nejhorší útrapy nejsou s to českého herce od povolání zalíbeného odvrátiti. Roku 1895 dařilo se četným společnostem hereckým na venkově chatrně, ba rceme velmi zle, takže bylo třeba upustiti od hromadné výpravy venkovských herců na výstavu do Prahy. Někteří herci opustivše společnost dovolali se na výstavě skrovného zaměstnání, avšak nevyčkali konce, nýbrž hned v září, kdy počíná venkovské divadlo oživovati, herci z výstavy se vytratili. Vrátili se k společnostem, vyhledali své soudruhy v strádání, svá maličká divadélka, z jakých jsme jedno viděli též na výstavě: Kullasovo z roku 1862 s Břetislavem spanilou Jitku unášejícím. Na takovém jevišti rytíři chochol v sufitách se ztrácí a napřáhne-li meč u kulisy v pravo, mizí hrot jeho zbraně v kulise v levo. Ale hraje se na divadélku chutě i tehdy, kdy Břetislav nebo Václav král má tušení, že paní řiditelová, obyčejně kasírka, po představení položí mu na dlaň honoráru či gáže půl koruny.

Že tak zle všudy už není? Že i na venkově jsou nyní pěkná, prostranná divadla? Ano, jsou. Model jednoho pěkného divadla, areny Pištěkovy na Král. Vinohradech, viděli jsme na výstavě. A mnohé větší obce, záložny nebo ochotnické jednoty mají též své budovy divadelní. Avšak jen výjimkou připouští se do těchto divadel též herecké společnosti. Nuž, dopřejme jim tam volného, poplatkem nestíženého vstupu, a mějme o to péči, aby se jim z obecních pokladen subvencí dostalo, jakož děje se už po léta v královské Plzni. Věnovavše se divadlu přinesli čeští herci uměnám a vlasti oběť a vykonávají své národní poslání — usnadněním existence nesme jim za to vstříc kus vlastenecké uznalosti.

Z Jindř. Hradce.