přímo se pravilo, že lépe jest »rozbiti výstavu nežli nemíti v ní úplnou volnost projevů«. Byla to osudná variace jistého dřívějšího hesla »nežli výstavu ve stavu výminečném, raději žádnou«...

Tyto příčiny — a nerozvážnost vůbec — přispěly k tomu, že dne 19. května k deváté hodině večer sklukl se u Národopisného paláce zástup mladíků a jal se zpívati národní písně s nevhodnými a nerozumnými podloženými slovy a texty. Ačkoliv obecenstvo samo je napomínalo a strážníci varovali, zpívali v průvodu dále — a výsledek byl, že shluk byl stráží rozehnán a. pět mladíků zatknuto.

Bylo všeobecné přesvědčení, že opakování takovýchto výtržností stalo by se výstavě osudným — že by mohlo tehda vésti buď přímo k uzavření výstavy anebo ku zničení jí obmezením večerní doby návštěvní. Proto celá veřejnost a zvláště žurnalistika, hájíc výstavu, vystoupila jednomyslně proti všelikému opakování výtržností a postavila se na stranu výkonného výboru, jenž hned nazítří vyhláškami po výstavě a časopisech důtklivě varoval před výstupy, jež »by mohly míti pro výstavu a všechny súčastněné podniky velice povážlivé následky«.

Další nedobrý vliv na návštěvu výstavy v prvních dnech měla ta okolnost, že installace elektrickéko osvětlení nebyla v čas úplně hotova, tak že večer nemohlo obecenstvo na výstavě se zdržovati. Silnice od výstaviště do Prahy zářila hned první večery ve světle obloukových lamp elektrických, ale na výstavě světla dostatečného nebylo. A když po několika dnech elektrická installace byla úplně dokončena, zasažena byla výstava ranou, která ohněm hrozila zničiti ještě i to, co v ní dosud vzdorovalo zimě a přívalu vod !

Dne 23. května o čtvrt na desátou večer — v den, kdy poprvé těšila se výstava od rána do noci krásnému

počasí a měla návštěvu 20.364 osob, ve chvíli, kdy po celém výstavišti vládl veselý život, zhasla najednou v pavillonech i na volných prostorách všechna elektrická světla a za chvíli letělo celou výstavou osudné volání »Hoří!« Bylo pravdivé: hořelať elektrická stanice výstavní, zapálená z lehkomyslnosti a osudné neopatrnosti cidiče strojů Karla Petržilky, jenž po 9. hodině ve skladišti stanice rozsvěcoval lampičku, při čemž nalézající se tam zápalné látky chytily. Od těch vzňala se podlaha a že nebylo hned po ruce vody z hydrantu a stříkaček, chytila celá dřevěná budova a splanula ve chvíli hned jako domek z papíru.

Šlehající plameny a ohnivá záplava rázem změnily na výstavě veselost ve hrůzu a byly současně celé Praze ohromujícím a zdrcujícím znamením, že »výstava hoří«. V první chvíli byl také každý přesvědčen, že celá výstava vyhoří: samé dřevěné pavilony naplněné vesměs hořlavými předměty — kdež by se co dalo zachránit! Na výstavě nastala panika, v Praze zděšení.

Ale v osudné chvíli bylo ještě větší štěstí nežli neštěstí. Kdyby býval ten večer vál východní vítr jako den

před tím, nebylo by asi výstavě záchrany. Na štěstí povětří bylo tiché a tak splála elektrárna jako svíce, a jakkoliv

nebylo na místě v čas lidské pomoci, oheň se omezil jen na elektrický pavilon, škody jiné nezpůsobiv. Nezkazil ani hlavní stroje parní a elektrické.

Vyhoření stanice elektrické hrozilo na delší dobu učiniti nemožným osvětlování výstaviště. Ale díky okamžitým opatřením, která se stala hned nazítří ráno, docíleno opětného a úplného osvětlení elektrického v neobyčejně krátké době dvou dnů. Bylo toho dosaženo vzácnou a účinnou ochotou inž. Fr. Křižíka, jenž půjčil nové dynamoelektrické stroje, továrny Breitfeld, Daněk a spol., jejíž ředitel Spirk a inž. Friedrich dali na výstaviště ihned dopraviti parní stroje, které rychlostí přímo obdivuhodnou byly za jediný den uvedeny v činnost, a spolupůsobením firmy Waldek a Wagner, která rovněž ihned převedla elektrický proud ze silnice, od výstavy ku Praze vedoucí a touto firmou osvětlované, do elektrického vedení na hořejším výstavišti.

Mimo tyto všechny pohromy vadila také návštěvě výstavy v prvních dnech jejího trvání i nehotovost, která při otevření jest typickým příznakem každé výstavy. A přece u každé jiné spíše jest možno, aby aspoň v hlavní části byla hotova, než u výstavy národopisné. Neboť u výstav průmyslových a hospodářských jest několik set nebo tisíc vystavovatelů, kterým nutno jen vykázati místo a oni sami vše ostatní si provedou, každý svým nákladem a svou prací. Při Národopisné výstavě českoslovanské spočívala však obtížná a nesnadná práce vystavení všech předmětů národopisných na samotném výkonném výboru a odborech výstavních, kteří ani při největším napjetí sil nemohli býti v čas hotovi se všemi pracemi, na nich závislými. Ale na štěstí hned při otevření vykazovala se výstava od vesnice, Staré Prahy až do Národopisného paláce, školství a jiných pavilonů takovým velikým množstvím hotových věcí pozoruhodných, že částečná nehotovost její byla jen poslední v řadě těch věcí, které vadily její návštěvě. Vzdor tomu všemu čítala výstava za nejhorších poměrů živelních a jiných do konce května 123.916 návštěvníků, kteří zaplatili vstupné.

Číslice tato bývala by snad za příznivých zevních okolností v onom čase dvojnásob tak veliká. Ale vypsané nehody odrážely v první době od návštěvy tak, že i celá řada hromadných návštěv, vlaků atp. ohlášených hned pro první dny po otevření výstavy, byla odročena až do června. A ještě i ten první výstavní vlak, který do Prahy přibyl — jičínský — postižen byl na cestě nešťastnou srážkou s lokomotivou v nádraží nymburském, při které bylo několik osob raněno!

Aby od návštěvy Národopisné výstavy českoslovanské se odradila německá část obyvatelstva a cizina vůbec,

o to s úsilím málo ctihodným starala se německá žurnalistika. V první chvíli — po otevření výstavy — vynutil nový

nezvyklý ráz výstavy a bohatost její bezděčné uznání i valné části německého časopisectva. Ale hned na to vydáno

bylo heslo proti výstavě. Vzata k němu záminka z té okolnosti, že místodržitel hrabě Thun nebyl pozván od městské