Týž zjev ukázal se v mnohých drobných věcech. Tak při dojemném spontanním účastenství lidu venkovského a dělnictva v návštěvě výstavy. Vstupné stanoveno právě vzhledem na demokratický ráz našeho národa co možná nejnižší a byla to zajisté zásada zcela správná. A přes to připadlo na dělnické lístky přes 70%. Počet zajisté ohromný, i když připustíme, že 20% připadlo na nedělníky. Stará Praha stavěna původně s úmyslem, aby jako výstavní attrakce pomáhala zvyšovat výstavní příjmy. Soudilo se tak podle nedávných úspěchů výstavního Alt-Wienu ve Vídni. Ale v celé veřejnosti byl proti vstupnému tomu protest. Nebylo to na naše poměry. Mnoho lidí při své návštěvě bylo nuceno počítat s každým krejcarem. A podobné příklady daly by se vyhledati hojnější měrou.

Z toho ze všeho viděti, které vrstvy plní náš život, které jsou pro nás nejvýznamnější. A dále z toho plyne naučení, co pro nás znamená sociální otázka, jak správná je myšlénka, že je to naší povinností, abychom se starali o náležité vzdělání nejnižšího lidu. V něm je pro nás jádro, v něm naše budoucnost, a budoucnost ta je tím zajištěnější, čím lid tento bude vzdělanější.

Výstava sblížila též venkov s městem. Se strany měšťanů přestalo jisté podceňování venkovanů proto, že nemá toho vzdělání a společenské hladkosti jako měšťan. Měšťané poznali zde mnoho svéráznosti a věcí, které jim dosud byly buď neznámy anebo si jich nevšímali; teď však viděli, jak diví se celému národu k vůli těm venkovanům daleká cizina a tím venkovský člověk v jejich pojímání stoupl. Lidu venkovskému naopak líbila se ta pozornost, kterou chovali páni z města k jeho věcem, a nabýval k nim větší důvěry. Kromě toho přivedeno, jako vůbec při podobných příležitostech, mnoho venkovanů do města k trvalému pobytu, a tím měšťané obrozují se zdravou krví venkovskou.

Při výstavě vynikla dobře též povaha našeho lidu a celé jeho dosavadní vychování.

Cizincům, kterým lze snáze postihnouti ráz a povahu vzdálenějšího lidu, imponoval vzorný pořádek, který nebýval rušen ani při největších návštěvách, kdy nebylo hnutí na výstavě; obdivovali se velikému zájmu a vnímavosti, s jakou na př. naši venkované prohlíželi vystavené předměty. Tyto okolnosti samy již přesvědčovaly je o kulturním pokroku nejširších vrstev v našem národě. Vídeňákům byla zase nápadná neobyčejná vážnost a zamlklost našeho lidu při všem vnějším lesku. Náš lid jevil se jim jako kontemplativní, do sebe ponořený.

Vznětlivá, přítulná duše česká přilnula skutečně k tomuto podniku národnímu. Při zavírání výstavy skoro každý mohl býti svědkem toho, jak upřímně a s žalem mnozí se loučili s ukončenou výstavou. O výstavě zachovávali si vysoké ponětí; dbali o její čest a slávu. Disciplinovanost národní objevila se tu nejednou tak vzorným způsobem, jako bývá jen ve velikých okamžicích. Brzy po otevření výstavy staly se na př. výtržnosti na výstavě; výtržnosti nebezpečné, protože místodržitel čekal jen na vhodnou příležitost, aby půd ochranou výminečného stavu mohl dát rozkaz k zavření výstavy; místodržitelský list hrozbu tu tučným písmem již ohlašoval. Všecky listy demonstrace odsoudily. Předsednictvo výstavního výboru obrátilo se s důvěrou na obecenstvo, aby samo podobné výtržnosti zamezilo, že ohrožen tím celý podnik, statisíce národního jmění a velká vymoženost kulturní. A obecenstvo zakročilo s takovou energií a svorností, že všecky podobné pokusy staly se nemožnými.

K tomuto chování vedlo nás především vědomí, že dílo to uspořádáno vlastní energií a nákladem i proti vůli vládnoucích kruhů, a toto vědomí zabezpečovalo celému podniku tím větší podporu a přízeň se strany národa. Mohli jsme si důstojně zademonstrovat. K tomu ještě sílilo nás vědomí, že nepokusili se o podobnou výstavu čistě národopisnou ani velicí národové, že my jsme v tom první. Podobná pýcha je zajisté u národa menšího a odstrkovaného pochopitelná. Z těchto příčin slaveny též větší vnější effekty, jako bylo dovršení prvního a druhého millionu návštěvy, způsobem tak okázalým a ne dost střízlivým. Vydalo se heslo v posledních dnech výstavních, že návštěva musí dosáhnouti dvou millionů. Poslední den chybělo do nich ještě několik tisíc. Jakkoli byl všední den, navštívilo výstavu přes 82.000, o 65.000 víc, nežli bylo do žádaného čísla třeba. Šlo o to, dokázat světu, že dovedeme něco zvláštního, imposantního — a to my dovedeme.

Na druhé straně nelze ovšem zavírati očí před některými našimi slabostmi, jež se nám právě při výstavě objevily jakožto typické. Je to známá okázalost a hledání vnějšího lesku při národních slavnostech a jim podobných podnicích. Bylo na př. v denních listech diskutováno o tom, s jak velikým nákladem pořizován všelijaký vnější výstroj při rozličných průvodech, čestných dnech a j. Někdy právě této vnější výzdobě věnovalo se z nákladu soukromého i z nákladu celých korporací až stonásobně tolik, kolik připadlo z toho vlastnímu účelu. Je to ovšem trochu v povaze lidské; děje se podobně také u jiných národů. Ale u národa menšího, ve všem jen na sebe odkázaného, jehož dávky finanční neobracejí se na jeho vlastní potřeby, bylo by si přáti v této příčině střízlivější rozvahy národohospodářské. K takovému pojímání lid ovšem může se vychovati jen dlouhou usilovnou prací veřejného mínění.

V leckterém směru i celý ruch výstavní přehučel na prázdno. Tolik látky, tolik odborů lidovědných, tolik významných památek naší kultury sotva se kdy zas sejde na jednom místě. A o podstatě toho všeho širším vrstvám málo bylo podáno. Krásná slova sice hlásána o ideji, která vedla pořadatele výstavy, že tu »národ cítil potřebu, aby poznal svoji svéráznost, své vlastnosti a své síly, aby pátral po životě svých předkův, aby sledoval stopy českého ducha a české lidovosti . . . aby co v naší lidovosti dobrého, krásného a vznešeného, zachraňoval, tím se občerstvoval a zúrod-ňoval«. (Hrabě Lažanský ve své zahajovací řeči.)

O poučení navštěvovatelů dály se některé šťastné pokusy (na př. přednášky a výklady od odborníkův o jednotlivých odděleních, koncerty jen s českou a slovanskou hudbou, prováděny lidové obyčeje a slavnosti, staré komedie