radil, než vás ío přemůže.« »Já mu také povídala,« ozvala se žena. »Ne-věřte jí paní« zase na to Petr, »když jsem ráno povídal, kterak sem pf-ijdu, že mi je zle, začala se kabonit a nemluvila. Co s ní mám dělat, když chci mít dobrou vůli?« »I co pak je, však ty se z toho, Petře, vy-tancuješ, a bude dobře,« vskočila do řeči selka »muzika je poloviční zdraví. Já na ty doktory pranic nevěřím, každý jen hádá a neví žádný nic. Tanec to je nejlepší lik.« Někdy bych jí byla přisvědčila, ale nyní jsem mlčela. »Honzo, nestydíš se o masopustě spát« budila Dorla sedláka, »vstávej a pojď tancovat, ještě není popelec.« »Jeli, jdi blázne« bručel sedlák, ale když si promnul oči a viděl mne, vstal a začal se omlouvat. Myslila jsem, že mně dá jinak rozumný sedlák za pravdu, aby nechodil švagr k muzice, ale on přisvědčil druhým, a poslal Petra do hospody. Tak náruživě tancovat, a s takou vášní tanec milovat, jsem hned tak neviděla jako zde. Mladí, staří, vdaný, nevdaný, všecko to tancuje, a každý obětuje zamilovanému »kolečku« spánek, zdraví, ba často-i život. Za několik dní potom sešla jsem se s Petrovou švagrovou a hned ss ptám, zdali není Petrovi hůř? »To. to, už mu je zase dobře. Z prvu to nešlo do kolečka, ale potom se chutě do toho pustil, zpotil se, a bylo po nemoci.« Hleďme, že ty zázračné dudy i nemoc vyhání, jsem ani nevěděla.

Jinde vzpomíná B. Němcová, jak se rozproudí veselí na Domažlicku. V poslední masopustní dni v hospodě dudák byl samý fábor a jako družba měl rozmarům za kazajkou, na čepici kohoutí péro, dudy samé kvílí. Chlapci si ho nadcházeli a každý dal mu nejdřív připiti. Chlapci chodili po dívkách, a ty jim musely dát po penízi; za ty peníze nakoupili sladkého páleného a častovali děvčata v hospodě. Pak se tančilo tři dni a tři noci a dudákova noha, kterou takt dával, nesměla ustáti. Třetí den chodili hoši po vesnici, přestrojovali se všelijak za medvěda, ten do hrachoviny a místo hlavy na topůrko veliký turín, jiný čtyrnožky po zemi a chytal lidi za nohy, zkrátka tropilo se, co tropilo. K půlnoci chlapci vyprovázeli se zpěvem a muzikou děvčata až k stavení. *)

V o racky. V úterý masopustní hoši okolo Domažlic chodíce dům od domu s praporcem a s hudbou, zpívají: >Voráči, voráči! pojeď démů. Já ešte nezvoral, nepojedu. Eště mám vorati tu cestičku, kerú sem hu-šlapal pro Hančičku.« — Mrzílo mě vorání, a mrzílo mě kopání: dyž se mně nic nelíbí, a než ve světě toulání. Mrzíla mě voračka, a mrzíla mě kopačka: dyž se mně nic nelíbí, a než ve světě toulačka.**)

Když maškary na Táborská v úterý masopustní dost a dost byly popíjely, vyjdou k večeru z hospody s »baehusein«, t. j. člověkem hrachovinami ovázaným, aby ^pochovaly masopust*. Je-li sníh, naloží se »bachus« na saně, není-li, tedy na trakař a pak ho vezou při hudbě a jásání za ves, kde se s ním loučí, pláčí a naříkají. Některá maškara má krop*áč a hodně okolostojící pokrápí, jiná dělá hrobaře, po-