vého podání českého se slovanským, o obdobných zábavách cizích, k bibliografickým přehledům v Českém Lidu a k dlouhé řadě srovnávacích studií, jež podepsaný uveřejnil již za 25 let své literární činnosti. Bylo by přítěží těchto knížek těkati v bludišti theoretických dohadů a bájeslovných vidin.

Vhodně vystihuje účel naší sbírky Beseda Učitelská 1910, č. 9, str. 114—115. Nebudiž vykládáno za neskromnost, otiskuji-li na památku zajímavou tuto úvahu o sbírce naší:

>Neúnavný sběratel zanikajících zvyků a obyčejů lidových, kulturní historik prof. Zíbrt podjal se úmyslu veškeré výroční obyčeje, pověry, zábavy a slavnosti českého lidu věrně zachytili v souborné sbírce, zvané: »Veselé chvíle v životě lidu českého.« Prof. Zíbrt slibuje snadným a populárně přístupným slohem probrati a vyložiti všechny lidovědné zvyklosti celého roku. Netřeba nám dokazovati, jaké důležitosti jest studium národního jádra a duše lidové psychologie zrcadlící se v jeho zvycích. I národové mnohem větších kulturních potencí a výraznější národní individuality správně pochopili význam a působení lidovědných tradic a úporně hájí obsáhlými revuemi a nádherně vypravenými publikacemi zachování své národní odlišnosti. Vždyť i naši sousedé němečtí v Cechách pečlivě ve speciálních časopisech (Unser Egerland, Deutsche Heimat, Mit-teilungen d. Exkursionsklub a j.) sbírají každý sebe menší detail dia-lektologický a zvykoslovný, ať již k tomu mají vědecké odůvodnění nebo pouhý zájem dokazovati historickou svéráznost. U nás pak stalo se módním heslem mluviti a pilně studovati kulturní dějiny dob minulých a je chlubně v studiích, ať již nazvaných sociálních neb hospodářských popisovati. Mezi tím však pravý, současný život našeho lidu jest opomíjen, jakožto nedůležitý vědeckého studia našich odborníků. Snad až veškery dosud zachované památky vyhynou, přijde po mnoha letech řada odborníků, která s pozdě přišlou akribií bude chtíti kriticky rozebírati, co našim spisovatelům pod rukama zhynulo. Jinak se třeba na studium lidovědné dívati. Nutno dosavadní vývoj hynoucích tradic podporovati a kulturu lidů českého i na dále udržovati v životním jejím jádře. To jest také předním a hlavním účelem spisu p. Zíbrtova; seznamuje se zachovanými návody a na základě těchto možno jednotlivé obřady, hry, zábavy, průvody a pod. znovu vzkřísiti a oživiti. Co na našem venkově bývá různých zábav pro osvěžení upracované mysli našeho rolníka! Co však bývá z těchto pokusů pouze banálním napodobením nechutných projevů z ciziny bezmyšlenkovitě k nám zanesených. Pořadatelé často sami cítí svou nemohoucnost a neznalost v pořádání zábav. Jak často pak přicházejí na učitelstvo, zejména mladší, by jim poradilo a poskytlo pomoci. Jest tedy nutno, by nejprve učitelstvo, kulturní nositel moderních a pokrokových ideí po našem venkově, samo napřed vědělo si v takovém případu rady. Musí sledovati každou snahu v oboru zachování památek lidových zvyků a poznatky své zase uplatňovati mezi svými přáteli svího venkovského působiště. Tím učitel prospívá a šíří lásku k lidu a sám stává se tímto lidem váženějším a právem si může osobovati titul »národního