jahody. Nemohla sem sebrati, musela sem nechati. Aš tamtady pudu, se-bírat je budu. Buďte páni vesele, dlouho mé stát nenechte a mně brzy něco dejte. Pochválen buď Pán Jéžiš. (Něm. Čermná. Nouzín.) — Já k vám du dnešní den, milí přátelé, jak ste se tu měli šeclmy vesele! Prosim, dejte grešličku, nebo chleba trošičku, já vám .chci polibit za to ručičku. (Bukovina.) Na tu květnou neděli Maria přetísta uslyšela novinu, že je Pána Krista. Pilátovi ho uzali, pláče matka svatá, nemohla mu spomoci ani vysvoboditi, od něho zahnaná matka požehnaná. Kriste, pro tvejch sedům sloup (=slov?) umučeni tvého, rač po smrti přivésti do ráje věčného. Zaplať pámbu za ten dar, kerý ste nám dali, abyste se po smrti do nebe dostali, a tam s anděličkama vječnč radouali. (Bukovina.)

V české obci Velkých Petrovicích u Ratiboře v Pruském Slezsku dochoval se starý velikonoční zvyk, jízda za Bohem. V pondělí velikonoční za příznivého počasí vyjíždějí mladší hospodáři a selští synkové na koních pěkně vystrojených do polí v průvodu s církevním rázem.

Jeden z jezdců drží sošku Vzkříšení (Boha), obklopen jsa čtyřmi až šesti jezdci. Ti nesou kostelní korouhve. Za hlaholu zvonů a nábožných zpěvů jede průvod ke kostelíku sv. Kříže, kdež dívky petrovské sošku a korouhve okrášlí a účastníky černým pivem častují. Četa objede pak pole a končí jízdu dostihy.

Po dostizích vrací se průvod do vsi do farního kostela ke slavnému požehnání. U kostela shromážděné dívky usilují, aby každá první políbila sošku Vzkříšení. Která Boha políbí první, jistě prý se do roka vdá. Po požehnání bývá pak v krčmě zavdaná.

Tento zvyk dodržán byl i o loňských velikonocích. Jízdy zúčastnilo se mnoho sedláků i selských synků na krásně ozdobených koních, na dostihy přišlo mnoho diváků z okolních dědin i z Ratibofte. Podobný zvyk udržel se ještě v Ludgeřo vících u Hlučína a dříve býval také v Ketři, ale přestal, protože za jedné jízdy srazili se v poli Ketřští s Petrovskými a sebrali jim »Boha«. Avšak lnpič byl záhy potrestán, spadl prý cestou s koně a zabil se. Od té doby z Ketře nejezdí.

Zvyk tento podobá se poněkud jízdě králů (honění krále), která se o svátcích svatodušních ještě v některých obcích v Pruském Slezsku provádí. Toto honění krále má ráz zcela světský a hlavní jeho částí jsou dostihy, při nichž ten, kdo třikráte první dostihne mety a zmocní se praporku, aby jej v řece smočil, stává se králem. Králi dostává se od děvčat mnoha ozdob a dárků, bývá slavnostně veden do krčmy, kde se pije a tancuje. Srv. »Gechové v Pruském Slezku« od J. V"y hlídala 1900, str. 3tí, 40. Popis také poslal red. Ant. A. O tahal. Obyčej shoduje se s velikonoční jízdou v sousední Lužici, jejíž vyobrazení, shodné s jízdou v Pruském Slezsku připojujeme. Viz Ad. Černý. Český Lid VI. 1897, str 340.