draze vykoupen. Nestalo se to ovšem bez luliélio boje a někdy i krvavé potýčky.

Na Zálioří*) v pondělí svatodušní po ranní vyvedli dospělejší chla[ ci koně na pastvisko. Hotař zavěsil věnec z vrbového proutí na žerď a 500 kroků od ní zatáhl svázanými ohlávkami chlapce na koních řadou sedících. Jak napočítal »jedna, dvě, tři«, ohlávky padly, a chlapci hnali se o závod k žerdi. Kdo uchytil ze žerdi věnec, byl králem.

Odpoledne opentlili koně a krále pentlemi a kvítím ozdobeného posadili na koně, jejž dva pobočníci na koních za opontlené opratě vedli. Dojedše stavení, obstoupili krále, a hlasatel vyjel ze řady říkaje: »Král Salomon jede, drahý koření veze, má mucliu v uchu a ščvrčka v bruchu. Dám já svýmu koníčkovi ovsa, a on se mnó hopsá; dám já svýmu koníčkovi obroku a on se mnó do skoku.« Při tom stiskl koně ostruhami, až vyskočil.

Jak honili krále na Hané r. 1862, líčí Ondřej Látal: »Míním Vám. milí čtenářové, vymalovati krásný obrázek z pestrého života švarných Hanáků. Jestiť to starodávný obyčej, který však, bohužel, v posledním čase slábnouti začínal, neboť uplynulo skoro dvanáct let od posledního ,honění krále' v Olirozimi. Krásné obyčeje a zvyky se v mládeži nynějšího času obnovují . . .

Právě šli lidé z kostela, když jsem já ž dvoru farního vyjížděl. Nalezl jsem všechny před domem vyvoleného krále shromážděny. Byl jsem za tajemníka a řečníka od krále zvolen. Abyste však přece si představiti mohli, jak to vypadalo, chci Vám podati popis mne a krále, čtyřiadvacet hodin se tak jmenujícího. Veličenstvo nového krále Ohrozimského sedělo na bujném bělouši, mělo pěkný bílý šat až na zem splývající a draze okrášlený. Korunu nebylo ani pro množství kvítí a pentlí rozeznati. Sedlo bylo krásné, ale mnohem krásnější byla pokrývka, na níž připnuto bylo. Uzda byla hedbávná, malými zvonečky opatřená. Veliký třapec houpal se na prsou koňových. Dva mladíci vedli koně králova. Z předu i ze zadu jeli v párech s vytaženými šavlemi srdnatí chasníci hanáčtí. Mně jako předchůdci královu bylo vykázáno místo v čele a za mnou praporečníku, korouhev moravskou nesoucímu.

Měl jsem koně vraníka. Krk měl pokrytý krásnými, plnými zvonečky. Hlavu kryl klobouk dlouhý, na způsob člunu, pentlemi všeho druhu a barvy okrášlený. Na krku šátek hedbávný zelenč vyšívaný, košile s širokými rukávy na prsou černě vyšívaná. Kordulka (tak se nazývá hanácká vesta) z modrého sukna, opatřená mnoha řadami knoflíků a bohatě vyšívaná, kalhoty červené, tésně přiléhající, na límci a zvlášť na puntě v pestrých barvách vyšívané a širokým třpytícím se pasem upevněné. Konečně vysoké, lesknoucí se boty, mezi nimiž a popsanými již kalhotami u kolenou sněhobílé punčochy (u Hanáků nazvané podlejčky) vykukovaly. Všecko to bylo jako na mne ulité. Tak také vypadala celá tato armáda. To samé se dělo v mnoha jiných vesnicích.