str. 24
Když odtroubil, plampač praví:
»Když pořád musím hubou tláskaii, tak si mohu pro pivo poslati.<
|
Odpočívá. Nalejou mu pintu piva, on se napije a pokračuje dále; na písaře vykřikne:
>Pisaři! podej mi to psaní,
co jsou v něm sousedi napsaní!«
|
Písař mu podává spisy, plampač se do nich zase dívá, řka:
»Kdyť to není toto psaní, co jsou v něm poznamenaní hospodářové i paní.«
|
Písař přinese jiné psaní a podá je plampači, který praví:
»No! to jest toto psaní, co jsou poznamenaní páni, paní a panny.«
|
Na to počne všecky hospodáře, hospodyně i panny od prvního čísla až do posledního provolávati takto:
>U Adámkii dělám začátek: že má mnoho bídných telátek, jedno kusý, druhé rusý, třetí sotva ocas nosí.*
|
Takto postupuje od čísla ke číslu . . .
»Když jdem zase o dům dále, musím říci ku pohaně: Drda prodal koně, tejden plakal pro ně, jeho žena zase krávy, že neměla pro ně trávy. Synek prohejřil zas voly, že přej neměl pro ně vody, dceruška zas svině, že nemá nic pro ně.<
>Pokročme zas o kus dále, nalézáme ku pochvale: Jeminovy holky jako kvítí, když na ně slunéčko pozasvítí. Umí mlátit, umějí sít, umí také hospodařit.*
»Chabera má pěkné koně, Chce mít tisíc zlatých za ně. Jsou tak pěkně srovnáni, drží hlavy jak panny.«
>Houdek prodal holuby
a to pro samé dluhy,
On dal za pivo barevný,
co měl kabát jen poslední.
Jeho žena měla kozy,
prodala je z velké nouzi.
Dcera na sadě chytila vrabce,
dala ho do šátku,
řekla, že má překrásného chlapce.
Druhá pekla buchty s mákem,
poslala je za vojákem
po Máři do Prahy,
jednou jí je pobrali.«
»Popůjdem nyní přes cestu, najdem tam jinou nevěstu: Čana Syrejch pláče. Co je jí? Že ji sukni vzali zloději. Nemohli ji nést pro špínu, nechali ji viset v kominu.< »U Chmelíků stojí tyčky, jsou tam panny jako svíčky.*
|
|
