str. 35
U Holců dcera jak pecka, přece to holka dost hezbi. U Punčochářů je lyska, hospodyně tu však bříška. U strejčka Vacka za latí,
jen že dcery nic neplatí. U Kukačky oheň hoř!, ráno se mu baba koří". U pastýře visí zvonec, kterým bere všecko konec.«.
|
Na to vezme sluha kohouta a podá ho na stůl, drže jej za nohy hlavou dolů, a kat mu dřevěnou šavlí utne hlavu. Starci mně vypravovali, že kohout musí být obětován za chyby všech těch nedbalých hospodářů, hospodyň, panen a děveček, jimž král veřejně vyčetl jejich poklesky. Za dávných Časů, když kohout byl upečen, spožíval každý v hostinci částku z něho; nyní prý jej místem mládenci, místem muzikanti večer v hospodě společně snědí. Král obrátí se k občanům řka:
»Všem vám děkujeme za dary, kterými jste nás podělili.*
|
Na to všickni s kohoutem a buchtami odeberou se do hospody, v níž králka přistrojuje svačinu; k večeru přijdou za nimi hospodářové, hospodyně a holky do krčmy, kde všickni společně hodují a plesají.
Hra na království o sv. Duše v okolí Králové Hradce*) slavila se každoročně. V sobotu před velikou nedělí počalo se vyvolávati. Napřed práskalo se biči. Po té vystoupil biřic (birda), vyzývaje: »Já jsem biřic na tom kole a svolávám všecky skotáky a skotačky s pole, aby domů hnali a se mnou na krále hráli. Kdo je králem, ten je králem, a Honza Pilnáčků je hounivárem, protože lak dlouho líhá, taky hounivárem bývá. Vivát!« (Bouchání.)
Nejstarší mládenec po té začal rozdávat: »Těm Novákom dáme šátek, že tam bérem začátek. A ještě krajíc chleba, že jsou hodní oba. A kalendář, že hodný hospodář. Vivát!« (Bouchání.) Jiné verše při rozdávání: »Voje, že tam maj! tlustý koně. Zvoneček, že maj' neumetenej dvoreček. Růže se věnci, že tam poctivy mládenci. Svazek lenu, že má hubaton ženu. Lžíce, že odtamtud máme prince. Lžičku, že odtamtud máme princku. Kloub lenu, že má hubatou ženu« atd.
Ve svatodušní neděli chodili dopoledne dva mládenci, král, králka, princ, princka a osm družiček po staveních sbírati peníze na slavnost. -Starší mládenec ve světnici takto mluvil: »Pantálo s panímámou, nemějte nám za zly, že jsme do vašeho příbytku vlezli. Máme krále chudého, od kul raněného. Nemáme mu co dáti, musíme naň chodit prositi. Když jsme šli skrz hory, doly, potkali nás nepřátelé, pobrali nám flinty, píky. Neměli jsme se čím brániti, museli jsme lámati smrčky a borovičky a s nimi se fektovati. Pantáto s panímámou, prosím, přidejte nám na talíř.«
Tak obešla se celá vos. Kolem dvou hodin šel průvod: hudba, mládenci, čtyři družičky, kat čili biřic a prometač do domu krále, jehož vedli pod nebesy takto sestrojenými: na čtyřech holích lískových, do spirály oloupaných přivázána byla loktuška hedvábná za třásně. Na konci
*) V. S. Ponec, Český Lid II. 1893, str. 117.
|