vážnost náležitou zachovali.« 0 pět let později (1590) mají střelci se starým »ptačím králem« svádu. Dne 1. července téhož roku » Václav Kocián, král ptačí, s maršálky svými opět vznesli: kterak by těch věcí k společnosti střelcovské náležitých, totiž peněz s truhličkou a řádu psaného, od Arona Maliny, na onen čas krále ptačího, dostati nemohli . . .«

Kněží a nábožní, starosvětští mravokárci tepali střelbu ku ptáku na svatodušní svátky jakožto urážku svatého Ducha v podobě holubice. Proslulý český bratr ve zprávě o cestě do Německa povzdychuje si: »Lid rozpustilý, pití, taneuom, marnostem přivyklý. Tím však nad jiné lepší: že ptáka stříleli (Magdeburští) až v středu po sv. Duchu a ve čtvrtek, ježto jinde předce to činí na sv. Ducha. Ale nahradili to sobě potom tím lépe.«*) Svědčí to ve vzpomínkách na vlast, že přičítal Blahoslav střelbě svatodušní přídech hříšnosti a rozpustilosti.

Ze světských mravokárců nejtrpčeji psal o střelbě lékař Guarinon1 za doby Rudolfa II.: »V této době (Rudolfově) skoro každý se takového střílení ku ptáku a k terči dotýká, maje za to, že ve vojně bude uměti lépe vítati nepřítele střelbou — ale nepřítel nebude tak tiše státi jako terč; mimo to střelci se střelbě ani dobře nenaučí, poněvadž už před střelbou se dobře napíjejí, čímž dostaví se jim dvojnásobných očí, a oni daleko se terče míjejí. «**)

Lid nemohl a nesměl se účastniti přímo střelby ku ptáku, ale shrnul se k střelcům a provozoval hry, popíjel, závodil, rval se, bil, sázel o výhru atd. Nasvědčují tomu dvě dřevořezby, vybrané z letáků původu sic německého, ale znázorňující zábavy lidové při střelbě ku ptáku také v městech německých v Cechách. V pozadí tancují, divoce vyhazují tanečnice. Na právo tančí sedlák, maje hrnec na hlavě a přeskakuje nastavené meče. V levo zuří sváda. Ve skupině prostřední tluče žena muže kuželkou; čtyři kuželky tam zbyly. Na levo šplhá hoch po tyči, připravené ku střelbě ptáka kohoutka, aby si strhl bez střelby ceny nahoře umístěné pro šťastné střelce. V zadu jsou závody jen v běhu a mužů na koních. Tři žertovné ceny (věnec, okuláry, bačkory) upevněny jsou na tyčích s praporečky. Děti řídí se vzorem dospělých a také se tam křížkují spolu v pozadí.

Shoduje se s tímto obrázkem jiný, rovněž znázorňující ptáka podle zvyku polského, kohouta dřevěného (proto polský král ptačí nazýval se »król kurkowy«). Umělci šlo zvláště o lidovou zábavu při střelbě ku ptáku, o žertovný »nosový« tanec, při němž každý tanečník a tanečnice nasadili si škrabošku neb aspoň pitvorný nos a tančili kolem tyčky, na níž upevněn jako odznak nos, věneček a pod. Hrdí páni bratří z počestného cechu střeleckého sestřelovali kohouta ptáka, lid se bavil a skotačil kolem bidla s nosem a věnečkem. Skupinu při podobné zábavě znázornil rytec Meldemann. zároveň s jinými radovánkami lidu venkovského: hodo-