Tázané hospodáře, jeho rodiny a kolemjdoucích.

Oblíbený býval zvyk, že hlavně žnečky svazují neb ovazují hrstkou po-žatého obilí ruce, nohy, kdo prvně k nim na pole přijde, buď hospodář, nebo někdo z jeho rodiny, aby dali na pivo. Také způsobně kladou přes pěšinku, na cestu kolemjdoucímu hrstku obilí nebo při vázaní povříslo za týmž účelem. Jmenuje se tato zábava vázati někoho a dostati za to vázaného.

Býval obyčej ten učeně všelijak vykládán. Je prý to přežitek dávných dob, kdy hospodář vystrojoval obětní hostinu své čeledi na začátku žní. Místo hostiny takové prý se dává nyní jen zpropitné a vázání značí, že tak dlouho bude lapený v poutech, dokud nezaplatí. Násilný jest rovněž výklad německých mythologů (Mannhardta), že prý zpropitné žencům jest přežitek skutečného se vykupování od smrti, kterouž prý ženci trestali kolemjdoucí cizince, považujíce je za polní bytosti báječné, prchající z požatého obilí.

Naši ženci v krajích českých nestarali se ani o germánská božstva ani o tak zvaného daemona obilního, prostě zastavili s nevinnou rozpustilostí hospodáře i jdoucího kolem, známého, neznámého a spustili s potutelnou vážností deklamaci o svém žneckém právu : »Pěkně vítám, pane hosti, do naší práce s uctivostí. My toho práva nabýváme, že můžeme vázati hrabata, knížata i samého krále. Pročež jim přejem, aby hojnou ourodu letos měli a nám na džbán piva dali a při tom se také dobře měli. Pozdrav Pán Bůh!«*)

Říkadla podobná při »vázání« kolemjdoucích popisuje AI. Dostál.**). Vázačka nebo žnečka položí před »pánem«, jenž jde kolem, dvě hrsti obilí křížem na zemi a říká: »Poníženě vítáme, my to právo máme svázati císaře i krále. I my to právo máme, vyprositi na soudek piva i na sklenici vína, by se svlažila naše žíznivá huba. Kdo tu hrstičku zaplatí, nic na kapse neztratí, tomu dá Pán Bůh zdraví, štěstí, po smrti nebeský království.« Pán se pak vyplatí z vazby zpropitným za zpěvu a jásotu děkujících ženců a žneček.