Obžinky, dožinky.

(Ožinky, dožatá, dóženek, dožitá, žnivuvka, ožinek, znivý obgd.)

Snadno vyrozumíme, že lid rolnický Hledí si stále hlavního pramene své výživy, že šíje a žeň, sklizeň bývají u něho důležitými dobami ročními, poněvadž na nich závisí nejen blahobyt, ale i živobytí rolníkovo a jeho rodiny. Důkazem toho jsou též zábavy při šťastném dokončení sklizně s polí do stodol.*)

Zachovaly se zprávy o tom,**) že staří Slované, národ rolnický, děkovali bohům za požehnání úrody zemské. Obřady podobné, ovšem jen zkomolené přežitky, udržovaly se v neurčitých rysech v paměti lidu slovanského. Když obilí sklizeno, slaveny bývají posud všude po vlastech slovanských »obžinky, dožinky«. Mladá žnečka s věncem na hlavě podává hospodáři věnec z obilí a kvítí polního, přeje mu jménem všech ženců štěstí, zdraví. Hospodář je pak vyčastuje.

Zmínky v památkách staročeských dosvědčují, jak také u nás po žních přidružily se k obřadům radovánky na oslavu ukončení žatyy, při nichž čeleď na útraty hospodářovy se veselila. Název »obžinky«, »ožinky«, »ožinek« doložen již v XIV. a XV. století u nás ve slovnících. Hospodář staročeský (stol. XV.) si postyskuje, že čeleď chce veliký plat. Pacholek pří najímání služby už napřed si zamlouvá »dobré obžinky«.

Jak se »ožinky« slavily, líčí Bílovský+) na začátku století XVIII. Když prý ženci dožínají, uvijí věnec a vracejí se s ním z pole k hospodářovi. Dělo se tedy za starých časů, jako se děje podnes. Děvče ozdobené věncem, přálo zdraví a štěstí.