losti. Maškara utichla a tancovalo se zase až do bílého dne, do 8—9 hodin po sv. Cecilii ....

Starý asi 82letý kostelník v Stochově dal vdp. K. Procházkovi písničku, která prý se zpívávala vždycky ve Svarově (na Kladensku) o zábavě o sv. Gecilii jako píseň muzikantská a kantorská (učitelská) za všeobecného ticha při zahájení zábavy: »Slavný ouřad učitelský jest devátý kůr andělský, učitelové jak zemřou, hned před trůn Boží přijdou. Andělé je přivítají: Vítáme vás, kamarádi. Cecilie tak vítaje, na varhany ukazuje: Et laudomus grolia ine gcelsis!*)

Vedle chvojového věncoví býval v taneční síni pověšen obraz sv. Cecilie, jak hude na varhany, okrášlený růžemi z červeného papíru a pod. U nás v Kostelci býval průsvitný obraz, napodobenina titulního listu Rittersberkovy sbírky Písní z r. 1825, bez nadpisu, zavěšován nad muzikanty v šenkovně, kapelník Kafenda z Radvanov v půlnoci vykládal žertovně o jeho skupinách a o přednostech »veselé chudiny muzikantské*.

*

Po zaniknutí sborů literátskýcb a družin muzikantských zapomínalo se na patronku muzikantů sv. Cecilii a místo Cecilek přenesly se zábavy na rozloučenou před adventní a vánoční dobou na den sv. Kateřiny (25. listopadu).

Ustálil se zvyk, že ženy a dívky oplácely, »ohřívaly« mužům a chas-níkům posvícení, to jest: postaraly se o pohoštění tanečníků a o muzikanty: »Žádné ranty, na sv. Kateřinu ženy platí muzikanty* — říkávalo se. Rozumí se, že za peníze na Kateřinskou zábavu vyhradily si ženy a děvčata stejné právo, totiž tanečníci seděli u kamen, na lavicích podle stěn, stáli před okny (dělo se to všecko čtveračivě a skotačivě, s potutelným šelmovstvím) a ženy, děvčata kývaly na ně, aby šli do kola. Jen o půlnoci měli muži jednu, dvě volenky .... Ale k ránu už »právo« ženské nevládlo a tanec se rozvířil o překot, zvláště kdy na rozloučenou

s tancem před adventem lákala rychlá muzika na >kalup«.....Konec

zábavám, tanci! »Řekla Káča (sv. Kateřina) Bárce (sv. Barboře): Nechme toho tance!* Blíží se dojímavá doba zimních zábav, obchůzek, předehra vánoc ....

Přiblížil se den sv. Ondřeje (30. listopadu), nejdůležitější to, kromě Štědrého večera, z věštebních dní celého roku. Kohož by nevábilo zvěděli svou budoucnost, zvláště když to tak snadno, jako našim dívkám venkovským a našemu lidu vůbec, a když toto společné zvídání poskytuje tolik zábavy a příležitosti k žertům a smíchu.**)