Kladou do necek šátky na »šule« smotané; potom jimi »hušaju« (opálají;, které vyletí spíš, spíše se vdá.

Na Příborsku přiklopí někdo hrnečky hlínu, chléb, hřeben a prsten, Ostatní potom, nevědouce ovšem, co pod kterým jest, hrnečky odklopují. Kdo si odkryje hlínu, do roka zemře; kdo hřeben, bude nemocen; chléb zvěstuje statky pozemské, prsten svadbu.

Na Slavkovsku dívka vstoupivši pravou nohou do postele říká : Postýlko, postýlko, šlapu tě, svaté Ondřejku, prosím tě: dé mně této noci uviděti, co je mýmu srdcu némiléší!

Dívka slovenská v den sv. Ondřeje ulomí zuby halouzku višňovou, nasadí do hlíny a zalívá každý den z úst »na ščutrovo« (na lačný život). Rozkvete-li na vánoce, aby si ji mohla vzíti do kostela, vdá se příští masopust, do roka. Táž dívka toho dne nakousne jablko, z něhož každý den po kousku pojídá, až na jitřní sní poslední kousek, a jdouc do kostela, zeptá se prvního chasníka, kterého potká, jaké mu jméno ? Toho jména muže dostane. Na Podluží ráno nasbírají rosy, zadělají s ní kvásek a upekou čtyři »pagáčky« na slunku. Ty dají do čtyř koutů střechy, čímž tato chráněna od ohně. Srv. při stati: Vánoce, oddíl : Květy vánoční.

V krajích československých všude slévali a slévají olovo večer před sv. Ondřejem. Obyčej líčí Kulda a po něm jiní :*) V svatvečer před sv. Ondřejem apoštolem, dne 30. listopadu, děvčata pilně sbírají olovo ze starých oken neb ho schválně kupují. Olovo dají na lžíci plechovou, zapálí světidlo dřevěné a nad jeho plamenem drží lžíci, až se jim olovo rozpustí. U sebe mají mísu nebo škopek s vodou chladnou, do níž lejí přes klíč křížový (na zubech má podobu kříže) olovo rozpuštěné. Z olova se ve studené vodě v okamžení utvořují rozličné podoby, jako: sídla nebo kopyta ševcovská, člunky tkalcovské, zbraň vojenská, bochánky chleba pekařského, péra na psaní, srpy, rýče, motyky, cepy atd. Z věcí těch, k jichžto poznání ovšem živé obraznosti potřebí jest, děvy si povídají, jakého řemeslníka neb živnostníka za manžela dostanou. S radostí zvědavou vydírá družka družce ulité věci z ruky, chtíc dobře viděti, co se které ulilo. Jsou-li při tom chasníci, mládenci, není nouze o vtipy, výsměch i škádlení vzájemné. Viz vyobrazení na straně 20.

Pokud ještě více se přadlo, přidky a mládenci ve Slez?ku podobně lili »ondřejky« (kuličky) z olova, mluvíce při lití: »Svaty Ondřejů,' olovo leju, abys mi ukázal koho se naděju!« anebo: >.ešli se ho (ji) naděju!« Podle tvaru olověných figurek, jak již líčeno, soudili, jaká neb jaký bude: švarný, hrbatý, tlustý, vytáhliš atd., neb co se stane: ulil-li se věnec — bude družkou, špičák — vojákem, kůň — sedlákem, smrt — umře, dítě — vdá se atd. Jiné zase házely ulité kuličky přes střechu. Kam zapadla kulička, odtud přijde ženich. Viz na str. 21.

Je-li jižná sv. Ondřeje led v horách Frýdeckých, vysekávají v ledě »přerublu« a při měsíčku hledí do ní, hádajíce podle stínu, jakého muže která dostane. Viz na str. 21.