křížaly a p. Barbory provázeli čert a koza. Gert měl na sobě na ruby obrácený kožich, s dlouhou černou srstí, tak zv. cápovy a takové koženky. Přes hlavu ,měl přetaženu černou noční čepičku, ze které nahoře na hlavě udělány byly dva růžky, vycpané koudelí. Obličej měl počer-něný sazemi, nad očima červené proužky a z úst visel mu dlouhý jazyk z červeného flanelu. V ruce držel silný řetěz, kterým chrastil. Koza byla strakatě oblečena, obličej měla zakrytý škraboškou tvaru hlavy kozí a na hlavě rohy z výtřasek (dvojrohých dřevěných vidlí). Na krku houpal se jí zvoneček. Běhala po čtyřech a dělala veliké skoky. Jedna z Barbor nosila na bidélku nastrčeného turka (tykev), jehož obsah byl vydlabán a jehož jedna strana vyřezána byla na způsob velikého obličeje. Ve vnitřku hořela svíčka. Vypadalo to jako umrlčí hlava. Znamením, že jdou do stavení, bylo, že postavily do okna turka a zašlehaly do skla metlou. Rozumí se, že ve světnici bylo to znamením na poplach. Barbory vstoupivše do světnice jiného nepromluvily, jen stále tlumeným hlasem vybízely k modlitbě : »Modli se, modli se!«, spíše to však vypadalo jako »muli se, muli se«. Děti obyčejně plny strachu hned klekly a modlily se. Kdo se nechtěl modliti, toho šlehaly Barbory metlou a hrozily, že ho vezme čert. Ten stál v síni, chrastil tam řetězem a každou chvíli zjevoval se v otevřených dveřích světnice. Při jeho objevení vyšlehovaly blesky. Někdo totiž byl v síni skryt a vyfukoval trubičkou smůlu do plamene svíčky.

Dospělejší chlapci a dívky se obyčejně poschovávali. Ty však koza, po všech koutech šmejdíc a rejdíc, vyhledala a rohy z úkrytu vypudila. Barbory potom vytahovaly z uzlíků dárky a nasypaly z nich na zemi před každého hromádku. Kdo po dárcích nedočkavě ruku natáhl, šlehly ho přes ni metlou. Hned na to, nepromluvivše, odešly do jiného stavení. Někdy prý i na voze za nimi dárky vozili. O takových Barborách někde říkali, že prý jsou z Kremže. Jaký to původ, nedověděl jsem se.

Po Barborkách chodili prý hned Mikuláši, podobně jako Barborky vypravení. Z toho možno souditi, že do obyčeje choditi se sv. Barborou postupem času mnoho se přimísilo z obyčeje mikulášského, co stalo se tím snadněji, že dělí je mezera časová pouze dvou dní a potom také, že význam jich, totiž obdarování hodných dítek, jest u obou shodný.

V Roudnici chodívají »Barborky«, nosíce dárek pro poslušné

Obr. 7. Barborky s rozhrnutými vlasy v Nuzicích a Ratajích u Bechyně. Fotografoval Štěpán Dvořák.