byla jedna gazděna. A tá byla přeukrutečně skúpá, oskobila co najvěe a hleděla edem, de by keho ochludila a zodkel by i neeo tak nějak po haluzi přišlo. A šetkého cheela měť věcéj, než druhé gazděny. Tož milého přadiva též. Tož prádla a přadla, čím zima sa zjavila a aj na Lucu přadla hned' od Božího rána, Luče ne Luče. Gazda ju přes deň kolej rázů ešče okřékál, aby tomu přadiva dnes dala pokoj. Ale ona nic. Přadla preč. K večeru, už v zátopy, ešče ju gazda raz varoval, že je dnes Luče,

Obr. 85. Chození s Lucií v Týniei u Milevska. Fotografoval Štěpán Dvořák.

nech by teho aspoň večer nechala, až teho nebarvené. Ale ona ešče nic. Že prám! Že co? Že >než sa Luca přibúcá, koš vřeten na-púcá«. A ledvy to dořekla, zahučál venku víchor a dolu komínem — tu máš čerte kropáč — spadne na vatru (ohniště) koš pražných vřeten. Gazda praví, že tento raz už je zle a gazděna též viděla, že už je na ozajst zle. Ale nebyla tak hlúpá a hned' věděla si radiť. Ruče ty vřetena práznó popadla a popadňaci ich na každé jedinký raz nitku otočila. A prám tak, že to dodělala, víchor sa utišil a dolu komínem na izbu zjede Luca sama. Gazda strachy zmíral a gazděně, bar aj byla srditá, též hrubě moc nechýbjalo. Luca potočila se po izbě a bluskňaci po milostném košů vřeten, pravila gazděně: »No, přej, dobrého si sa doradilaU A víchor