vyžadovala tak důležitá a opravdová slavnost, ale mladší dámy, nejsouce dostatečně přesvědčeny o pověrečné úctě tohoto zvyku, anebo myslíce, že cena políbení bude dražší, bude-li vynucena hubička s námahou, křičely, zdráhaly se, odpíraly, běhaly z kouta do kouta, vzpouzely se, jen aby ušly políbení, až již někteří z pánů méně odvážných a horlivých chtěli ustoupiti. Všechen odpor marný, vzdaly se a bez upejpání daly se všecky políbiti. . . . Pan Weller, nejsa dobře obeznámen se všemi pravidly tohoto zvyku, líbal Emmu a všechny služky hned, jak je chytil. Pak přestal křik a tváře byly ještě zardělé a účesy v nepořádku a pan Pickwick po zmíněném již políbení staré dámy stál pod jmelím a pozoroval s veselou tváří vše, co se dělo kolem, když tu náhle mladá dáma s černýma očima po krátkém tajemném šeptání s ostatními dámami objala pana Pickwicka kolem krku, políbila ho něžně na levou tvář, a než se překvapený vzpamatoval, obklíčily ho všecky přítomné dámy a líbaly o překot. Byla to věru rozkoš, viděti pana Pickwicka v středu skupiny, jak ho tahaly sem a tam, hubičkovaly na bradě, na nos, zase na brejle a kolem do kola hlaholil rozpustilý smích . .. Tisíce tisíců kilogramů jmelových větviček ročně vyváží se z Francie do Anglie k vánocům, aby se vyhovělo zvyku, že každého, koho kdo dopadne na Štědrý večer pod jmelím, zavěšeným pod lampou prostřed pokoje, má právo bez milosti políbiti.

Starý anglický zvyk v novější úpravě mění se ve výkupné z kouzla jmelí. Gladstone vyprostil se diplomaticky r. 1889 při dobročinném bazaru z kroužku půvabných dam, když ho zajaly pod větvičkou jmelí, tajně ukrytou a žádaly výkupné. Jal se hubičkovati krásky, jak stály vedle sebe všechny. Lady Gladstonová pozorujíc, jak přišla choti každá tato hubička na libra šterlingů (asi 20 korun), dohadovala, že by jí vůbec hubičky Gladstonovy, pokud se pamatuje, nebyly podle této sazby splatitelné.

V Německu i ve Francii ovazují jmelím ovocné stromy (podobně u nás povříslem) jako ochranu proti housenkám, krupobití, blesku. Ko-ledníci mrskají větvičkami jmelí kmotry, aby jim nadělili dárků. Hospodyně zastrkuje jmelí za jesle, zavěšuje nad prali chléva a strká pod prah proti čarám a škodě.

Ve Walesu na Štědrý večer zastrkují jmelí pod střechu a hoši tam vedou děvčata a přejí šťastné, veselé vánoce a nový rok, rozumí se, také hubičkováním. Ve Francii na nový rok patří jmelí mezi první dárky. Po ulicích je prodávají s výkřiky: Au gui (jmelí) l'au neuf (nový rok)! Tak se vůbec potom nazývají novoroční dárky.

V Bretagni hledají o vánocích za popěvků na počest jmelí větvičky, vedou krále a královnu jmelí domů, ozdobují vrata a dvéře jmelím. U nich pak děvčata dají se líbati.

V alpských krajinách přenášejí obřad s jmelím na Sylvestra. V hospodě při zábavě visí věnec jedlový uprostřed. U kamen stojí ošklivý maškarád »Sylvester« s věncem ze jmelí na hlavě. Jak někdo stoupne pod jedlový věnec, Sylvester má právo ho políbili.

Lidové podání evropské překvapuje podnes kulturními přežitky. Kde roste jmelí na lískovém keři, pod ním jsou poklady, had se zlatou ko-