str. 3

Stínání a mlácení kohouta.

Eug. Cortet popisuje jako zvláštní prý ryze český obyčej stínání kohouta o masopustě v Cechách.*) Stínání kohouta není však toliko obyčej «esky, nýbrž obyčej, rozšířený po celé západní Evropě. Tím netvrdíme, že v obyčeji českém není význačných charakteristických zvláštností, ale v hlavní podstatě je to obyčej západoevropský.

Že je to obyčej starodávný, svědci vedle zprávy Hildebrandovy z r. 1672, uvozované od Kollára**), ještě jiné dva staré doklady — s podivením, že ušly pozornosti německých spisovatelů. Jeden doklad máme z dissertace o střílení ku ptáku, vydané r. 1714.***) Bývalo zvykem o letnicích při slavnostní střelbě ku ptáku, že tloukli někteří, majíce oči zavázané, kohouta. Komu se podařilo utlouci jej, dostalo se mu pochvaly i zabitého kohouta. O podobné zábavě se zmiňuje asi současně v. Rohr.+) Venkované prý mají zábavu, tlukouce se zavázanýma očima kohouta. Oba dva spisovatelé hovoří o této zábavě jako o lidové kratochvíli starodávné.

V Anglii ode dávna bylo zvykem tlouci o masopustě cepem buď slepici neb obyčejně kohouta.++) Podobně ve Španělsku stínali o maso-

*) Essai sur les fétes religieuses et les traditions populaires, Paris, 1867, 83—84.
**) Národnié zpievanky, 1835, II. 75—76. Hildebrand byl vrchním superintendentem a podal r. 1672 úřadní zprávu, v níž píše mezi jiným: »Endlich muss 'bei der Untersuchung des wendischen Aberglaubens in Ansehen des Hahns, diejenige Gewohnheit nicht mit Stillschveigen vorbeigegangen werden, kraft welcher an etlichen Orten und vornehmlich im Amte Dannenberg jährlich ein Hahn so lange herumgejagt wird, bis er ganz ermüdet hinfällt, da er dann gar todtgeschla-gen, gekocht und verzehrt wird. Jederman im Dorfe bekömmt etwas davon ab, so klein auch die Theile werden mögen. Das besonderste dabei ist, dass aus einem eigenen Aberglauben niemand aus dem Dorfe gehen darf, so lange diese Mahlzeit dauert.«
***) P. Gilbertus praes. Jac, A. Jacobi resp.: De Ornithotoxobolia, Lipsiae, 1714: ». . . Hahnenschlagen, quo in agris passim suscepto alligatur paxillo gallus vivus, quem velamine oculos obducti tribulo ferire conantur et cui forte fortuna datur, ut percutiat, ille laudem captat et ipsum galium.« Str. 17.
+) Einleitung zur Geremonialwissenschaft der grossen Herren, Berlin, 1729, 880: ». . . andere müssen mit verbundenen Augen nach einem Hahn schlagen.«
++) Brand, Observations on populär antiquities of Great Britain (edit. Ellis) London, 1855, I. 76—77; Hone, Every day-book, London, 1866, I. 245 a d. Srov. -Mannhard*, Die Korndämonen, Beitrag zu german. Sittenkunde, Berlin, 1868, 16.