aby zabloudila jako předchůdcové její. Teď jim nešlo již o to, aby byl kohout skolen, teď zas nechtěli, aby ženština dokázala, čeho nedokázali nejčipernější hošíkové.

Přímo před kohoutem zastavila se dívka, napřáhla šavli, zamáchala jí několikrát nad hlavou a jediným hbitým rázem srubla kohoutovi hlavu.

Nesmírný ji odměnil jásot za její obratnost. Diváci tleskali rukama, vláli šátky, a čepicemi a ministranti přikvapili k vítězce s vědrem. Ona je nechala chvíli čekat. Hledala v trávě hlavu kohoutí, naleznuvši ji, napíchla si ji na šavli, vyskočila beze vší pomoci na vědro, podepřela si jednu ruku o bok, druhon, v níž měla šavli, zdvihla vysoko nad hlavu a tak se dala třikrát nosit kolem louky. Měla pak právo jako vítězka voliti si dnes tanečníky sama.

***

Podobně dělo se i jinde, tak na Náchodsku (vypravuje Alois Jirásek), v Kostelci, na Lipím, zvláště pak slavnostně ve Rtyni*). Tu vypravují dopoledne té neděle, kdy po nešporách stínání se odbývá, veliký průvod do okolí. Na velikém fasuňku vezou vyvoleného, ku smrti určeného kohouta, a hudebníky. Kolem vozu jedou na koních jonáci za maš-kary, nejvíce za židy, přestrojení, všeliké žerty provozujíce. Před vozem pak kráčí »půlnočník«, jenž jest půl bíle, půl černě oblečen. V jsdné ruce hořící svítilnu drže a ve druhé koště, před vozem žertovně zametá a kamínky uklízí, aby vůz přes ně nehrkal. Máť veliký strach a péči o kohouta.

Za hřmotné hudby, za bujných žertů a smíchu projde průvod sousední vesnicí nebo městečkem, pozvávaje tak nepřímo k odpolední slavnosti, ku které, rozumí se, mnoho hostů z okolí, zvláště mladých, se sejde, a která, rozumí se také, slavnou muzikou se skončí. (1884.)

Jak býval odsouzen kohout a jaký testament pořizoval v okolí Přeloučském, poučuje bývalý mistr popravní při stínání kohouta C. Krulík,

»Odsouzen jest za velký zločin k smrti — tak zní ortel pana Ba-chusa o dvanácti mázech piva a osmí žejdlíkách kořalky.**)

Nejmilejší pánové, již mnoho a mnoho let krásné ticho po naší český zemi panovalo. Procestoval jsem celé naše mocnářství; kamkoliv jsem do měst přišel, žádná pobouř, žádný povstání, všecko všude v úplném pořádku se vynacházelo, až jedenkráte jsem přicestoval na okres přeloučský do obce Holotína. Při poledním čase měl jsem hlad a žízeň, vpálil jsem tedy do hostince, abych ty dvě zvířátka ukrotil, a při tom se ptám hostinského, co jest zde novéno. On praví, že se jim nasadil do obce takový nezdárný zločinec slepičí, že s ním vydržet nemůžou, co dělá v obci za nezbednost a žádnýho se nechce bát; ze dvora na dvůr, ze stavení do