jícím pokryla již nížiny a doliny, několik kroků jen a zastřena byla i poslední slunce zář na temenech vrchů, rudým plamenem dohořívající, Ale diváci toho nedbali, že se zavře co nevidět jim nad hlavami tma, nikdo z nich dosud nevolal, aby byl konec liry, nikdo nebyl ještě unaven smíchem a koukáním.

Mezi hrou byli se mnozí lidé často ohledali na Antoše. Také oni si připomínali časů, kde on se účastníval v ní. Voláno naň, »on že se v tom znal lépe než nynější chlapci.« Když neměl nikdo ze svobodníků již chuti pustit se do kohouta, křičeli tedy na Antoše, aby on se přec o to pokusil. Bylo by prý věčnou hanbou pro celou osadu, kdyby měli muzikanti kohouta živého dostat, aby si ho dle starého obyčeje zejtra uvařili v nudlích.

Antoš se dlouho zdráhal, ba hněval se na ty, kteří ho nejvíce pobízeli; ale když se k němu skoro všichni sousedé obrátili a sám hospodský pořád do něho šťouchal, aby si přec dal říct; i jak se počali konečně i sem tam ozývat posmíváčkové, ubezpečujíce ho, že se u ženy za něho přimluví, aby nepřišel u ní za to do pokuty; tu sběhl přec na louku, chopil se zbraně a vydal se jako předchůdcové jeho se zavázanýma očima na cestu k vítězství. Ale smysly jeho byly dnes vnitřním rozčilením méně bystry než jindy a ruka byla nejistá. I on zbloudil z pravého směru, i on ťal do povětří, stoje skoro již přímo před kohoutem. Musil se jako ostatní s nepořízenou k půlsudu vrátit.

Jsa nemálo mrzut, že se dal přemluviti, aniž čeho dokázal, stáhl si Antoš šátek s očí, tu mu vzal někdo z prudká šavli z ruky. Hněvivě se ohlédl, kdo si troufá tak zhurta s ním nakládat, ale hněv ustoupil podivení, když zahlédl nového zápasníka. Drže šavli v ruce a zkouše prstem, je-li dosti ostrá, dával si právě od ministranta oči zavázat. Nová bouře se shlukla mezi diváky, nejprudší ze všech, které se za dnešní půldne odrážely od skalnatých boků hor, doznívajíce dutě v rozsedlinách jejich. Nebylo však divu, že počal každý výskat a se smát, i že Antoš soupeřovi svému s němým úžasem ustoupil, neb nový hrdina — byla dívka.

Antoš již se nevrátil na stráň k hospodskému, zůstal u půlsudu stát, hleděl na počínání dívčino tak napnutě a zvědavě, jako ten celý ostatní dav. Byla to mrštná, vysoká postava ta jeho sokyně. Šněrovačka červená jako krev obepínala její vzrůst, černá sukně zlatou portou lemovaná dosahovala jí až ke kotníkům, žlutý hedvábný šátek poutal její vlasy. Měla jich však tolik a tak kudrnatých, že se do něho nevešly, kroužily se všude pod ním i nad ním, žluté hedvábí zatřpytilo se mezi nimi jen sem tam jako zlatý pruh.

Dívka si dala sice oči zavázat, ale do kola se vodit nedala. Otočila se sama na patě asi dvacetkrát okolo sebe. Každému se zatočila hlava, jen eo se na ni koukal, ale děvčeti se patrně nezatočila. Velkými jistými kroky blížila se kohoutovi, kráčela tak pevně a bezpečně, jako jiný očima otevřenýma. Neuchýlila se cestou ani v právo ani v levo, nedala se ničím másti a vésti, ač si dávali průvodcové její největší práci,