úřad katovský a odsouzence stíti. Tím se obrátila pozornost náhle jinam, na buřiče se křiklo, aby dali pokoj a knězi bylo lze utéci.

Muzikanti počali znovu hrát, ale teď veselou polku, hoši mezi tím losovali, kdo z nich půjde první na kohouta. Tóma, jemuž odkázal odsouzenec svoje peří, vytáhl si nejdelší stéblo z ruky jednoho z ministrantů.

Hrdě, jak to bývala jeho obyčejem, přistoupil k půlsudu, rozhlížeje se po lidech, jest-li ho také každý vidí a jemu se obdivuje. Zároveň hodil na půlsud stříbrný tolar pro muzikanty, načež se chopil šavle. Komediant k němu přistoupil, zavázal mu oči bílým šátkem a čert ho vedl třikrát okolo vědra. Postaviv ho přímo před kohouta, pustil ho.

Tóma se vydal tak pyšně na cestu, jako by byl měl vítězství již zabezpečené. S jedné strany provázel ho čert, klepaje neustále loučemi, s druhé zas šel komediant a zvonil v jednom kuse. Přebíhali před hochem sem tam, aby ho spletli a z pravého ho svedli směru. Tóma však se splésti nedal, kráčel pořád přímo ku předu právě proti kohoutovi, jako by byl na to již dříve udělal zkoušku. Již myslel každý, co si myslil on sám, totiž že má vyhráno, v tom však mu přeběhl čert na noro přes cestu. Tóma se zarazil, spletl se: dal se v levo a ťal takovou silou do povětří, že pozbyl rovnováhy. I převalil se celou délkou na zem.

Netřeba pověděti, jak se mu každý smál a jak mu všichni pohromu jeho přáli. 1 Antoš se musil pousmáti. Tóma se sice zas rychle vzchopil, avšak utíkal z kola, jako když mu hlava hoří. Strhnuv si šátek s očí, viděl, že nejen kohouta nesťal nehoráznou ranou svou, ale kam až zabloudil.

Na-to přistoupil k vědru jiný hoch a hodil naň stříbrný dvacetník. Podali teď jemu šavli, zavázali mu oči a zatočili ho okolo vědra. Sotva ho pustili, již se hnal větrem na kohouta. Antoš se za ním koukal se zmáhající pozorností.

Ale již na půl cestě zmátl se hoch jako před tím Tóma a běžel s napřaženou šavlí právě na lidi. Čert ho musel zachytit, jinak by se bylo zajisté stalo nějaké neštěstí. I on musil s nepořízenou odstoupit.

Objevil se hoch třetí, ale ani ten nebyl šťastnější předchůdců svých, ač lidé naň křičeli, radíce mu, kam že se má obrátiti. Nejvíce však mezi všemi křičel Antoš. Již byl zcela oživl. Připadalo mu v této chvíli, jako by dosud náležel mezi tu mladou chasu.

Ale hochovi nebyla rada nic platná; nevěděl, kam by šlápl, co měl zavázané oči. Udělal jen několik kroků ku předu a již byl tak spleten, že se zas vrátil k vědru. Domnívaje se, že stojí před kohoutem, mlátil do něho, že z něho lítaly třísky. Byl by deset koní skolil těmito ranami, na to jednoho kohouta.

Čtvrtý, pátý chlapec počínal si, možná-li, ještě neobratněji. Antoše již bolelo v krku od samého pokřikování a smíchu.

Přibývalo divákům veselosti a muzikantům peněz na půlsudě, za to ale ubývalo &ae vůčihledě. Studený, ostrý vítr počal váti od hor, k nimž dojížděla z kraje noc na černém koni. Silným pláštěm za ní via-