Dvanáct silných mužů táhlo trakař, dělali při tom, jako by ho nemohli utáhnouti, ač nebylo na něm nákladu jiného mimo černého kohouta ke kolíku přivázaného, který čepejře se hněvivě každou chvíli úzkostlivě zakokrhal. Muži ti měli na sobě kazajky, spodky a čepice, každou půli jiné křiklavé barvy. Šest jiných mužů šlo před trakařem. Jeden z nich, jsa oděn jako předešlí, nesl lucernu beze skla, v níž hořela svíčka z koudele usoukaná ; musel ji každou chvíli znovu zapalovat. Druhý byl přestrojen za kněze, třetí za čerta, čtvrtý za komedianta a ti dva poslední za ministranty. Za trakařem šla banda vesnická, každý muzikant měl kabát na ruby na sobě a čepici štítem do zadu posazenou. Hráli smuteční marš.

Průvod ten dorazil teprv po velkých, schválných oklikách a zastávkách na louku. Byl tam uvítán smíchem a jásotem nedočkavých diváků. Na pokraji louky stál půlsud červeně natřený, na němž ležela šavle. Muzikanti postavili se k jedné straně, ostatní k druhé. Ministranti odvázali kohouta z trakaře, poodešli s ním do prostřed louky, zarazili kolík s vězněm pevně do země, však tím způsobem, aby mu čouhala hlava nad dřevo, načež se vrátili zase k soudruhům svým.

Teď vystoupil na půlsud kněz jako na kazatelnu. Znovu rozlehl se smích kolkolem, neb hoch byl znám jako největší ferina na celém panství. Započal s vážnou tváří a sklopeným zrakem pohnutlivý výklad, byl však každou chvíli přerván bouřlivou veselostí. Oznamoval po dlouhém úvodu ctěnému shromáždění, že kohout, dopouštěje se po celý rok jen hříchů k nebi volajících, jako na příklad rvaček krvavých, bezpříkladné lenosti, křiklounství a konečně i mnohoženství, má dnes souzen, a uzná-li toho mnohovážené posluchačstvo potřebu, i odpraven býti pro výstrahu jiným. Odpověděno mu ze všech stran radostným pokřikováním, že si kohout "jiného nezasloužil než smrti.

Když se hluk poněkud utišil, vytáhl kněz z kapsy arch, sděliv občanům s mnohými slzami, že odsouzenec tuše osud svůj, ihned s životem se loučil, jakmile si proň přišli. Udělal v posledních prý okamžikách volnosti kšaft, v němž poroučel svoje tělo kus po kuse sousedům, jimž zavdal za života svého tolik pohoršení.

Nový nekonečný se strhl smích, když počal kněz závěť, článek za článkem, číst. Kohout odkázal totiž »spáry« občanu, o němž bylo známo, že je největším na panství bázlivcem, hřeben sousedovi, o němž si vypravovali lidé, že se česává jen o Boží hod, peří Tómovi, synu nynějšího rychtáře, největšímu to furiantovi v okolí, a jazyk kmotře, jejížto zlý jazyk natropil ve vesnici nesčíslných do roka svárů.

Ale ti, na které si byl nebohý hříšník v poslední hodince své zpo-mnél, projevovali málo vděčnosti nad jeho odkazy. Přihrnuli se jeden za druhým na kněze a chtěli ho shodit s vědra. Příbuzní a přátelé jejich se k nim přidali, i bylo by snad přišlo k rvačce, kdyby nebyl čert rychle zaklepal loučemi, které v ruce držel, a kdyby nebyl komediant zazvonil velkým zvonem, který mu visel od pasu. Vyzývali při tom ctěné shromáždění, aby vyslalo někoho ze středu svého, kdož by chtěl na sebe vzíti