dva, tri« a usekne kohoutovi hlavu. Pak vykřikne »hulá«, zástup opakuje to po něm, a muzikanti zahrají tuš. Holomek přiváže sťatého kohouta na židlici, kterouž opět nese na hlavě, a průvod se vrátí do hospody, jsa provázen muzikou a všeobecným vejskaním. V hospodě pak započne na novo veselý rej, který často opět do bílého rána trvá. Kohouta šenkýřka upekla a muzikanti ho o půl noci snědli. Tato posvícenská národní slavnost, kteráž se takměř v každé vesnici pořádala, přestala v mšenském okolí dočista a nyní se o ní jakož i o jiných národních slavnostech jen povídá.

Podobně píše jiný pamětník o tomto posvícenském obyčeji na Měl-nicku.*) Posvícení bylo slaveno po tři dni. Poslední den nazýval se od obřadu kohoutího »stínání kohouta«. V průvodu s hudbou přivedli kohouta, majíce ho uvázaného stužkami za nohy a křídla, na náves. Hudebník přestrojený za kněze vypráví životopis odsouzencův za všeobecného smíchu. Potom vykonává směšné obřady, říká žertovné litanie a pod. Po všech ceremoniích ubíjejí cepem, někde jen klackem děvčata se zavázanýma očima nebožáka kohouta. Hoši jim ětveračivě stužkami odsouzence podtrhují, aby rána chybila. Konečně se některé přece podaří kohouta dostihnouti. Srv. vyobrazeni na str. 17. od A. Levého. Děvče rozhání se cepem. Mezi diváky pobíhají maškary, »noc a den« s lucernou, žid s desaterem rozhání se měchýřem, upraveným za plácačku atd.

***

Živě nakreslila obrázek stínání kohouta o posvícení Karolina Světlá v okolí Ještědu věrně podle skutečnosti r. 1869 v rámci povídky.**)

Antoš . . . byl zcela zapomněl, že se dnes provozuje hra, na kterou se lidé v Ještěde vždy po celý rok těší, hádajíce již napřed, kdo bude vítězem.

Když dorazil hospodský s Antošem k černé louce za vsí, kde se měl kohout stínat, mačkaly se tam již zástupy vystrojených lidí. Nemohli se davem ani protlačiti, musili se postavit na stráň nad louku. Antoš měl zcela jiné věci na mysli než divadlo, které každý okolo něho s největší dychtivostí očekával, ale přece vzhledl napnutě, jak zaslechl radostné volání: »Již jdou, již jdou!«

V dřívějších letech býval i on vždy mezi hochy, kteří tu hru strojili. Několikrát po sobě sťal on kohouta a dostal od každého děvčete pěkný šátek, který naschvál s sebou přinesla, aby vítěze obdařila. Později však nevystupoval již mezi zápasníky; ženu to mrzívalo, že mu děvčata více přála než jinému, aby vyhrál, také měly pak právo, po něm bez ostýchání se koukati. To snésti nechtěla, musil toho tedy nechat.

I dnes stál celý houf dívek kolem louky a každá měla na proutku barevný šátek jako korouhvičku přivázaný. Kývaly jimi na uvítanou podivnému průvodu, od vesnice k louce se beroucímu.