Teď dyš přídou děti, tak von je tým pytlem honí a mlátí. Pak dyž je ňákej štverák s těch chasníků, tak přivede ňákýho hubenýho koňa a na zády má uďelanéj takovej hrb, a ten kůň sotva nohama plete. Je juš takovéj vybranéj před smrtí. A teď mu negde narychtujou takovéj žebříček. A teď von na toho koná chce list a nemůže vylíst s tým hrbem. Tak popadne ten žebříček, přistaví ho ke koňoj a ted na něj leze. A má udělaný velký fousy, a dyš kůň kráčí, tak von se na ůom hikle. A teď je kazatel. Za vozem — pryčku nemaj — uvážou trakač hodnéj, a na tom trakači je košatina. A ten trakač je za vozem, za hnojákem, uvázanéj.

A teď ten kazatel sedí f téj košatině ... Má na vočích brejle, ale s papíru. Vycpe se haékama, aby byl hodně širokej. A k tomu má na sobě nějakou košilu velkou, co by hesky vobnášela, aby byl širokéj, a vovázanou zasej pobříslem. A na hlavě má čepicu ze šátku udělanou se třapcem. A dyš přídou na ten plac, gde má beji beránek setnutéj, tak ten, co toho kazatela veze, tak ten trakač uřízne, a von se s tým tra-kačem svalí. A teď tam má káď, co je pro zeli, přirychtovanou. Teď dyž do téj kádě stoupne — musej mu do ní pomoct — teď si tam utře nos, aby byl kloudnéj. A teď začne vohlašovat beránkoj, kam chodil sousedoj do vobilí, kam chodil do zeli, do zahrady, gde jakéj plot přeskakoval a stromky vopkousal, a jak za ním jeden běhal a stratil vot fajfky kulí a starejm panám že votporoučí střeva na karnýry, co maj dole na sokňách, věnec tem vznešenějším slečinkám. Teď se dá muzika do hraní — ženo, přines šavlu! A ten kat — je červeně přistrojenéj — ten sleze s koně. Teď si toho beránka — dyby tu byla šavla! na špičce šavle musí bejt červený jablíčko — teď si takle třikrát vobejde a dycky taklete vomířne, dyž vokolo něj de. Teď přídě zas do toho místa, zaz si vomířne. Teď veme sklínku goralky a vypije ju. Já sem taky bejval katem. Teď dyš já ju piju, fšecky lidi se na mne hlídaj. A dys se na mne hlídaj, tak já tou sklínkou takle udělám — vyhodím ju do vejšky hesky co můžu. A lidi se dívaj zhůru, aby někomu nepadla na hlavu, a f téj raně já berana setnu. Lidi to nevidí, voni se dívaj na sklínku. To je ten štrych. A teď jeden žid popadne hlavu, utíká z hlavou. A teď dyž mně s ňou chce utéct, tak já si ju šavlou zadržím, a teď si ju napíchnu a zdvihnu si ju zhůru a sednu na kofla a jedu g hospodě. A tam slezu a du k tanci s tou hlavou a s terna růškama, co má, a vytancuju, kolikrát chcu.

Teťká řezník musí s toho beránka zdělat kůžu a beránka roštvrtit, a hostinská ho musí upíct na plechách. A večír přídou holky k muzice. Tak každéj ten chasník, co byl f tom závdanku, tak si tu holku, kerou chce, veme a zasadí si ju za stůl. A to jich zasadí třeba dvacet; kolik těch mládenců je, tolik se holek zasadí. A teď dyž je zasadí, tak se dá na stůl prázná mísa. Každá holka dá podle své možnosti buď zlatku nebo půl druhéj, jak kerá chce, jak je kerá hodná, a to tem chasníkům pomůžou toho beránka zaplatit. A teď ho jeděj ty holky a pak tancujou, a je po veselosti. Jó ale to ešče: každéj musí vyvést k tanci tu holku, kerou za stůl zasadil. Tule hloupost vypravoval František Skorpík, sedlák f Korouvi.«