Pro nás zajímavá je tradice známá i v okolí, že Cerovo jest kolonií husitskou. Jako důvody pro to uvádí se kamenný kalich, který zdobil průčelí starého kostela, některé výrazy lidu cerovského v okolí neobvyklé a prohlašované za české, a posléze vlastní jména, prý česká. První argument není rozhodně závažný a podobně i druhé dva; třeba že nejsem jazykozpytcem, prohlásil bych je spíše za dialektickou zvláštnost slovenskou, než za stopu emigrace české. Dále se připomíná, že učení evangelické bylo tu přijato velmi brzy — jedna tradice vypravuje, že tu působil přímý žák Lutherův. V době protireformační i nad Cerovem stahovaly se bouře, jež měly zničiti náboženskou svobodu Cerovanů, zvláště, když v druhé polovici 17. stol. nedaleké panství Bzovské stalo se majetkem Jesuitů. Těm se podařilo během doby získati znovu katolicismu řadu vesnic jako Trpín, Litavu a j. Činnost jejich je dosud patrna v neobyčejně horlivém kultu sv. Jana Nepomuckého. Cerovo a přifařenou vesnici Zemanský Vrbovok marně snažili se obrátiti. A jistě není to náhodou, že ze tří sousedních Vrbóvků právě Zemanský si uhájil přesvědčení. Byli to zemani, kteří výsadami a odvahou kladli překážku působení Tovaryšstva.

Vzpomínka na tyto náboženské spory udržela se v paměti lidu pověstí, jak přišli kdysi Jesuité s vojáky na Cerovo a žádali klíče kostela. Rychtář v čele ozbrojených sedláků postavil se na odpor a bránil vchod do chrámu maje při tom klíče pověšeny na hlavni nabité pušky. Mimo tyto tradice týkající se celé obce zaslechl jsem též vypravování, jak cerovský sedlák byl povýšen na zemana. Král uherský — rozumí se Matyáš — jel jedenkráte dědinou, a tu, když sjížděl s návrší, jeden gazda spozoroval, že mu vypadl z kola vozu zákolník. Nemeškaje přiskočil a do otvoru osy strčil prst, aby kolo nemohlo vypadnouti. A tím získal zemansťví sobě i svému rodu.

Dějinami Cerova v několika řádcích obírá se »Historia cirkve evangelické podle Augspurského vyznání v Uhrich« sepsaná Janem Jiřím Schmidtem r. 1866. Uvádí tu řadu kněží a učitelů cerovských. Jako nejstaršího jmenuje dle Tablice Timothea Lovčányího, z r. 1604. Simona Strabeliusa, z r. 1620. Pavla Tesetorise, z r. 1626—30. Daniela Transalpína, z r. 1630—45. Melichara Czabana, z r. 1645—47. Matěje Chalupku, dále Jana Zeljenku, z r. 1702—1719. Tomáše Cséry-ho, z r. 1720 — 59. Samuela Petyka, na to Daniele Kruda, z r. 1763—67. Matěje Barányiho, z r. 1768—82. Jiřího Kindernayje, po té Martina Bobora, Pavla Cséry-ho a Samuela Raphanidesa. Z učitelů připomíná se roku 1695. Jakub Záborský a dále Tomáš Cséry, Jan Ernestus, Michael Pokorný, Jiří Lehottkay, Samuel Bohuň, Jan Schmidt, Ondřej Brózik.

To jest vše, co zatím z historie cerovské možno uvésti. Hospodářské změny po r. 1848. uvedeme v pozdějším odstavci.

Vraťme se nyní к popsání dnešního stavu vesnice. Tvar její jest dán, jako u jiných sousedních dědin, podélnou kotlinou. Je to řada stavení, jež se na severním a jižním konci sužuje až к dosti těsné cestě, do středu však se rozestupuje, ale návsi netvoří. Prostranství uprostřed jest totiž zabráno obecními staveními a dvěma rybníky, z nichž vytéká malý potok, v létě obyčejně vysychající. Z cest je nejdůležitější a proto poměrně lepší ta, která směřuje do Krupiny, města, к němuž se Cerovo připíná úřady i hospo-