V prvé polovici 19. st. můžeme rozeznávati na Cerově čtyry skupiny urozeností a majetností určitě od sebe oddělené. Byli to na prvém místě »zemští páni«, zpravidla členové vyšší šlechty uherské, kteří měli po dědinách své poddané neb lesy a pastviny. Na druhém místě byli to zemane. Tuto hodnost uděloval král zvláštní listinou zvanou »armales« nebo »har-males« ; někdy též magnát mohl jménovati své zemany. V museu v Tur čanském Martině mají podobnou listinu rodiny cerovské Štímelovců podepsanou Rudolfem II. Zemanstvo na Slovensku bylo velmi četné; někde tvořilo celé vesnice — uvedený již Zemanský Vrbóvok — a zvláště hojné bylo poblíže hradu, jako na Cerově, kde v blízkosti jsou rozvaliny Čabradu, Všichni zemane nebyli si rovni. Jedni byli zámožnější a měli poddané sedláky jako zemští páni, druhým náležel toliko svobodný »zemanský« statek. Těmto také posměšně se říkalo »bocskorosnemesi« (šlechtici v bačkorách). Na Cerove byli zemane většinou chudší, jen jedna familie Cesnaků měla poddané a proto říkalo se tam »do panou«. Největší význam zemanstva spočíval v tom, že měli právo volební, neplatili daní, mýt a jiných poplatků, jež tížily nesvobodného sedláka. Dnes ovšem zemanská sláva pobledla. Zbyl z ní jen poněkud odlišný kroj, titul »urozeny pán« při pohřbu, svadbách a pod. a placení poplatku na místě ruční práce na církevních polích. Také požadují ještě, aby jim intelligent onikal dle způsobu maďarského, ač mezi sebou neb se sedláky si vykají. Poslední dozvuky bojů o různá privilegia dozněly po urputném zápasu asi před 20 léty.

Jádrem slovenského lidu je dnes vrstva kdysi poddaná tak zvaných urbarialistů t. j. těch, kteří byli pod urbar. Seděli na půdě zemských pánů nebo zemanů a za to jim byli povinni »panstinou« robotou; domy však si stavěli sami.

Hospodářsky nejníže stáli želiari. Neměli ani půdy áni domu, stavení jim stavěl jejich pán a za to mu byli povinni mnohem větší robotou než urbarialisté. Byli takořka jen sluhy a mohli býti kdykoli z domu vyhnáni. Dnes slova »zeliar« ještě se užívá a znamená tolik jako podruh, podnájemník.

Změna r. 1848. spočívá v tom, že zrušeno bylo poddanství lidu selského. Důležitá změna hospodářská, jež s tím byla spojena, nebyla však za velikých zmatků politických vyřízena hned a pravidelně. Namnoze vyrovnání, vyvážení půdy provedeno bylo tím způsohem, že sedláci ponechali si v přímém a skutečném vlastnictví to, co dosud dědičně vzdělávali. Ostatní panská půda, jež buď byla vzdělávána od několika selských rodin, neb vůbec nebyla vzdělávána, zůstala zemským pánům. Ale poněvadž pozemky ty byly velmi roztříštěny, nevyplácelo se hospodařiti na nich přímo a proto byly na prodej. Zemští páni vyslali jako zástupce Plachého, jenž svolal sedláky do školy a důtklivé jim domlouval, aby za cenu opravdu nízkou 14.000 šajnů odkoupili si celý chotár mimo zemanské pozemky. Starý poměr mezi pánem a zemanem odráží se ještě v oslovení jeho >děti moje«. Ale marně! Shromáždění domnívali se, že jim všechna půda musí připadnouti zadarmo a proto nabídnutí odmítli. Avšak přepočetli se, neboť zemští páni počali prodávati svůj majetek po částech jednotlivcům, namnoze nově přistěhovalým. Druhé zklamání přinesla jim kommassace. Každému sedláku odměřeno bylo jí, co má pod »urbar« a to, co během doby ponenáhlu od sousední zeměpanské půdy si přioral, to jako »remanencie« musel nyní od něho si koupiti