spolku pro lidové knihovny postavena uvnitř sadu »kočovná knihovna*, kde návštěvníci mohou za 5 öre si půjčiti knihy к čtení v sadech. V Skansenu oslaven starodávným způsobem počátek roku, večer Valpurgin, v květnu byla velká slavnost jarní ve slohu r. 1830 s trhem, hudbou atd. dne 7, června slaven švédský národní svátek (zvolení Gustava Vasy), pak den svatojanský atd. až к starodávnému vánočním trhu. V létě skoro denně prováděny lidové tance a hry (dětmi v krojích, patří к nejroztomilejšímu v Skansenu). Také zoologické a botanické oddělení na Skansenu (zvířena a rostlinstvo severní) byla rozmnožena.

Z 616.871 návštěvníků musea připadá na Skansen 612.952, Druhé oddělení zprávy (str. 151—280) obsahuje články a sice Mo-dinův o železářství a kovářství v Herjedalu za starých časů, Fettův norsky psaný článek o norských korbelích v museu, na nichž sleduje vývin od renesance к baroku a rokoku, Hammarstedtův o dvou jihoněmeckých škraboškách ďábelských. Pokračování článku z r. 1902 jest Samzelinova sbírka pověstí a pověr z nejsevernějšího Švédska z krajů čuchonských a lopařských. Četná vypravování dodal Juhan Abram Snutari v Kittilä. Slyšíme tu tradice z dob pohanských (18. století), kdy obyvatelé, kočovní Lopaři a Čuchonci byli znepokojováni kočovnými »Rusy«. Slyšíme o znamenitém čarodějníku Päiviö, který žádá zavedení křesťanství a vypraví se pro ně ke králi, právě proto, že ví, že křtěný člověk nemůže se stát znamenitým čarodějem, čímž právě on zůstane nejmocnějším. Také skutečně křest mu neškodí, kdežto jeho synové ztratí svou moc. Kouzelnictví bylo jakousi extasí, spojenou s tlučením bubnu čarodějného. O témž Päiviö vypravuje pak jiný zpravodaj z téhož kraje. Všeobecnějšího rázu je pověst upomínající na středověká vypravování o Markolfovi a podobná: »Kdy je pes syt?« Jistý Lopař často jel ke králi prosit za to a ono, až krále to omrzelo a vyčítal mu nenasytnost. Lopař pravil, že pes se nikdy nenasytí. Král učinil pokus a dal psa Lopařova nakrmit tak, že nemohl vstáti. Ale Lopař měl u sebe sušenou rybu a počal pomalu pojídat. Pes hned zvedl hlavu a počal žvýkat hozené mu kousky, Král se smál a řekl, že vidí, že pes nemá nikdy dost. Povídky o dobytku z řeky (velký kalous a malý kalous) připomínají vypravování o maahiaiset, říši mrtvých; podsvětští mají velká stáda, která se občas zjeví na povrchu. Kdo hodí přes ně ocel, tomu patří. Dobytek, který byl ztracen a nevrátil se, dle víry lidu meškal zatím v maahiaiset.