str. 188
ložil p. Majewski, který převzal »Wistu« po vysoce zasloužilém Dru Janu Karłowiczu, všechny možné sily, aby jen udržel ten výborný orgán polského folkloru, neustupoval překážek, jež se mu kladly, ale lhostejnost obecenstva, které nemělo náležitého porozumění pro důležitost úkolů, které měla plniti etnografie, odňala mu všelikou naději v zdar dalších námah. A výmluvný důkaz toho, jak znevažována byla práce jeho a nečetného hloučku spolupracovníků, shledal p. Majewski v tom, že výbor varšavského fondu dra J. Mianowského odepřel »Wisle« podporu. Výbor, aby odůvodnil toto znevážení, neohlížel se tu, že jasně bylo ohlášeno zastavení listu, který zápasil se stálým deficitem, že redaktor úplně bezplatně konal svou práci, že vážné hlasy ozvaly se ve prospěch listu i ve veřejném tisku, usnesení lvovské Společnosti lidovědné, nedbal usnesení 3. Sjezdu polských historiků a sjezdu národopisného, vzal zpět i onu nadmíru skromnou subvenci, kterou po jistý čas uděloval. Redaktor Majewski nemohl dále vydávati list nákladem vlastním, nikdo se nenalézal, kdo by byl přispěl к udržení listu, a tak byl nucen třebas s těžkou bolestí zastaviti další vydávání. Na naši hanbu padl nejstarší list folkloristický v celém Slovanstvě! Zásluhy »Wisły« jsou příliš dobře známé všem, kteří se zajímají o folklore, než by bylo třeba je ještě zvláště vyčítati. Nemohu však potlačo-vati výkřik deroucí se z prsou, výkřik největšiho pobouření proti těm, na něž padá morální zodpovědnost za pád »Wisly«. Postavili sobě smutný pomník, na kterém jest vyryto jediné jen slovo »Hanba«. Dr. St. Zdziarski.
@-------
Slovenský Kalendář na rok„1906 přináší ve svém — i jinak pěkném — obsahu jednu črtu lidopisnou: dra V. Srobára Zemanské otroctvo. Stručně a suše načrtl dr. Srobár svůj smutný vesnický obrázek. Ukazuje zoufalou bídu slovenských želiarů pod Malou Tatrou, ukazuje, jak dodnes na posměch našeho právního řádu trvá v zastrčených koutech Slovenska robota. Za bídný, krajně nezdravý byt musí želiar pracovati na panském 52 dní do roka a to v době, kdy je třeba jemu samému vlastni práce nejpilnější, prostě vždy, kdykoji ho zavolají. A jako mimochodem několika řádky к obrazu bídy hmotné kreslí Srobár i obraz bídy duševní. Ve škole, kdy vesnici dr. Srobár navštívil, se neučilo: »ucitel bol kdesi na poli. Povolanie toto by ho nevyživilo. Sám škol, krem dedinskej, nechodil. Učil len, keď mal kedy.« Jaký tu div, že vystěhovalectví (do Ameriky) nepovažuje se za národní neštěstí, nýbrž za prostředek ozdravující? ťřemýšlíteíi dále, seznáte, kolik vysvětlivek Vám podá pro důležité národní zjevy (jako je na př. vystěhovalectví) suchá téměř novinářská črta. A potom dojde ocenění i význam a důležitost podobného stinného materiálu lidopisného.
@-------
A. |ohn v »Unser Egerland« podává příspěvek ke stěhování lidových písní: Berlínský Zeitschrift des Vereins für Volkskunde (XV., 338) uveřejnil příspěvkem к otázce práce a rytmu dvě vídeňské lidové písně, zpívané dělníky při zarážení pilotů. A. John poznává v jedné z těchto písní starou, lidovou chebskou píseň, jen nepatrně slovně a — rozumí se — dialektem pozměněnou. Ostatně stěhování národních písní není zjevem neobyčejným. V Čechách ną př. zpívá se (na Berounsku E3 558, Mlado-Boleslavsku S. n. p. L, 57, Roudnicku Čes. Lid XV., 346, na Křivo-klátsku a Blatensku), píseň o husarovi, kterého manžel přistihne u své ženy a ještě podaruje. Píseň shodnou zaznamenává R. Zawiliński ve své sbírce >Z powieści i pieśni Górali beskidowych« (г. 1889) sub 76 с): »piosnka żołnierska*. Křivoklátský a blatenský varhnt české písně (dosud, myslím, netištěný) jsou zajímavý vzhledem к písni polské. Variant křivoklátský, jak jej zpíval krejčí, pocházející z Kublova, jenž ovšem byl na voj ně, má nezvyklé v češtině rčení (polonism): »polamal mu bol nohy« (v S. п. р. I. »má polámané dvě nohy« a v Č. L. XV. »ten nemůže stát na nohy«). Variant blatenský jak jej zpívala žena z Budislavic, klade děj do Olomouce (»V Olomouci na place«; proti tomu vS п. р. I. »V Pardubicích na place« Druhé varianty určení místa nemají). Jinak jsou i blatenský i křivoklátský variant velmi kusé, proti polskému i druhým českým zněním (mimo E3 558) pouhá torsa. Ovšem, kdož píseň zpívali (žena z B. i krejčí z K), žili již po léta v Praze.
@-------
Zygmunt Gloger dotýká se v brožurce »Czy lud polski jezcze spiewa«, (Warszawa 1905) otázky zániku starých písní a šíření nových. Kolberg sebral a vydal za své 501eté sběratelské činnosti z úst lidu polského 10.300 písní. Z toho nevelký počet podnes žije. Železnice a továrny, stěhování selského lidu do měst, stěhování za prací do Německa a do Ameriky způsobily značné změny v duševním životě lidu a zničily mnohé přežitky z dávných dob do nedávná zachovalé. Spis. doufá, že osvěta
|
|
