εὶσιν καὶ έλεύθερα μηδαμῶς δονλοῦσθαι ὴ̓ ά̓ρχεσθαι πειθόμενα....καί γὰρ καὶ Σκλάβοι ῆ̓ν πότε δ̔τε πέραν κατώκουν τοῦ Ὶ̓στρου.... πιτιθέμενοι νομαδικῶς καὶ αὺῶν τότε διαζόντων....« vyloží poznámkou:

»kann sich nur auf die Župane beziehen« (str. 129), ač text mluví o Slovanech jako o národě celém, nebo když praví, že se zpráva Ibrahíma ibn Jakuba kryje s Konstantinovou a Vambéryho líčením (str. 131 sl.) a к slovům Ibrahímovým: »Im allgemeinen sind die Slawen unverzagt und kriegslustig, und wenn sie nicht untereinander uneinig wären infolge der mannigfaltigen Verzweigung ihrer Stämme und Zersplitterung ihrer Geschlechter, würde kein Volk auf Erden sich an Macht mit ihnen messen können« — opět dodá na výklad: »bezieht sich doch nur auf die slavisierte Herrenschicht, die Zupane« (str. 133). Rovněž nemohu souhlasiti s výkladem, jenž v některých zprávách o »Avarech« a »Slovanech« okkupujících Řecko vidí pouze Avary (112, 113), ač z jiných zřejmě viděti, že tu může jiti především jen o Slovany, nebo s výkladem, jenž poměrně tmavý typ Cechů vykládá silnou dávkou krve avarské (132).

Peisker slovem řadu zpráv, které mluví o Slovanech jinak než jako o otrocích, které velebí jejich lásku к svobodě a spojenou s tím roztříštěnost, nejednotnost, nesvornost, slovem život svobodný — prostě vyloží na turko-tatarskou vrstvu županů a domnívá se, že má další doklad pro svou theorii. Tak však s nimi zacházeti nelze.

Další rozprava o Peiskerově knize dovedla by mne do přílišných detailů a do věcí, o nichž přísluší jiným se vysloviti. Sám přes svůj z poloviny odmítavý soud, opětovně doznávám, že kniha p. Peiskerova patří к nej-interessantnějším zjevům v slavistické literatuře posledních let a zasluhuje bedlivé úvahy všech příslušných kruhů.

(Pokračování.)

O hlavních zvyklostech a pověrách lidu cerovského. Na prvém místě bude nás zajímati, jakým způsobem vyzdobuje neb zpestřuje si hlavní události života: křest, svatbu a pohřeb.

Poměrně nejjednodušeji vítá se na Cerově vstup nového občana. Když se dítě narodí, dýchnou mu hned třikráte do úst, aby » chytro vravilo« — brzy mluvilo. Pak ho koupají, a vodu vylévají pod růži zvláště červenou, aby bylo krásné. Z téhož důvodu mu omývají také tváře vínem. Husím sádlem mastí mu ruce, aby je nikdy nezábly, a »tranoscius« položený pod hlavu působí, že se dítě dobře učí. Někde dávají je pod stůl nebo na okno, poněvadž prý potom má dlouhý věk.

Po několika dnech je křest. Baba nese dítě do kostela a s ní jdou zvolení »kmotrovia« vždy muž a žena. Po vykonaném obřadu rozhazují — je-li to děvče — ořechy, aby mělo hodně »pytacov«. Obyčejně první neděli po křtu ustanoví se hostina, jíž účastní se rodiče, kmotrové a příbuzenstvo. O pořádek se stará »starejsi«, — funkce, jež nechybí při žádné příležitosti, a má též při jídle pronésti vhodný toast — přípitek. Bývá obyčejně krátký a jako příklad uvedu tento: