Mnohovážení priatelia a kmotrovia! Takto nachádzame v Písme Svatom, že keď sa narodil Izák, syn Abrahamov, i zradovala se Sara matka jeho a riekla: »Radost mi učinil Bůh a kdokoli uslyší, radovati se bude « Tak i tímto našim priatelom učinil Böh taká radost, poněvadž jim požehnal syna. Tak predkladajú tento pokrm, abysme ho vďačne přijali a s užitkom požiti ráčili. Pak povstaneme a pomodlíme se takto: »Otče náš . . .«

To je obyčejný průběh. Po hostině kmotrové přinášejí dary svému kmotřenci, což opakuje se pak každého roku na den sv. Sylvestra až do dvanáctého roku kmotřencova.

Jest-li že v rodině již více malých dětí umřelo, pak při novém křtu vezmou za kmotry ty, které bába nesouc dítě do kostela potká. Tito nahodilí kmotrové nejsou povinni dávati něco do »krstu.«

Když roditelce po porodu otekly prsy, jedinou a nejlepší pomocí je prý vyloupnouti ze země světnice kus hlíny, dotýkati se jí bolavého místa a za-říkávati třikráte těmito dosti nejasnými slovy: »Já matka, zeme, ty druhá; nah mi moja bolest pomine, kým moja mati o tom zvie.«

Mnohem zajímavější, a řadou rázovitých zvyků jest vyšperkovaná svatba. Na Cerově žení se velmi mladí. Zvláště před nějakou dobou nebylo ničím neobyčejným svatba 18tiletého ženicha a 14—15tiletého děvčete. Nyní přec podobné případy stávají se řidčími.

Zasnubování omezuje se zpravidla na osadu neb nejbližší dědiny; často snoubenci jsou si určeni rodiči již v útlém mládí. Vžiti si ženicha nebo nevěstu ze vzdálené vesnice není skoro dovoleno, a působilo by i dosti posměchu; zvláště některé dědiny jsou jako proskribované.

Jakýmsi prvním úvodem ku svatbě jsou »pytacke«. К tomu jsou nejlepší ženy. Aby totiž nenastalo snad nepříjemné zklamání, vyberou se dvě z příbuzenstva, aby vyzvěděly, není-li v domě nevěstině překážek. Řeči, jimiž se tento hovor navazuje, jsou již ustálené a počínají takto:

»Ani sa nás nezpýtajte, čo sme přišly; povedzte nám, či byste nám Katku nedali za služku!«

»Zpytame sa jej, či pojde.«

»Ja bysom povedala, ale neviem, čo povie mati aj otec.«

»No moja dieuka, ako sa ti páči.«

»No ešče si pohútám.« '

Tím už je dána příznivá odpověď a umluví se, kdy má otec se ženichem přijití. Když byly ženy pohoštěny, s poděkováním odejdou a »nahajú do týždňa, aby sa to vyvařilo.«

V ustanovený den, obyčejně v neděli po obědě přijde »mlady« s otcem »na prepacke«. Tu se již umlouvají věna a stanoví detaily svatby. Příchozí jsou pohoštěni a obdarováni koláči, jež si nesou zavázané v pěkně vyšívaných ručnících. To se nazývá »putňa«. Při té příležitosti dává ženich nevěstě 3—5 zl. závdavku, že si ji vezme. Kdyby potom slovo zrušil, nedostane jich zpět, musí vrátiti ručník a zaplatiti za pohoštění i koláče; kdyby nevěsta odřekla, je povinna vrátiti peníze a oželeti ručník i vše ostatní.

V domě nevěstině při přepačkách bývá přítomen vždy »oddavac«, někdo z příbuzenstva a tu naskýtá se mu první příležitost ukázati své umění ve vinšování. Z různých »vinšů« uvedu aspoň některé. Když příchozí vstoupili, vítá je takto:

»Vítám Vás úctive v tomto dome našom

jak priatelov nových, lež budúcim časom.

Neb i Svaté Písmo příklad nám donáša,