sirotkovi) podal zvláště zajímavý příklad rozvoje velmi komplikovaného, při němž základem nám jest historický zápis písní 16. stol. Zde tedy máme sloučeny obě metody, vlastní historickou i tuto spekulativní, a výsledek této stati Hostinského ukazuje, к jak pěkným výsledkům vede jich součinnost. Lidová píseň jako celý lidový život zobrazen v historických pramenech přece jen velmi nedostatečně. V této nouzi srovnávací metoda Hostinského koná však neocenitelné služby.

Po těchto historických úvahách o lidové písni vracíme se к tomu oboru bádání, jež až do Hostinského bylo výlučným interesem o lidovou píseň a jež dodnes těší se zájmu nejširších vrstev. Jest to estetický rozbor písní (zde nápěvů), zejména otázka o jich českosti. V té věci diletantismus měl největší zvůli, proto zásluha Hostinského spočívá tu nejvíce v reservě, již zde celému tomu oboru ukládá. A. zase jest to metodická zásluha, jíž si tu ceníme nejvíce. V otázce, co jest české a co není, postupováno týmž apriorním způsobem jako v otázce po lidovosti písně. Badatel oblíbil si určitý typ písní, v nich viděl českost, jimi měřil ostatní. Hostinský hned úvodem varuje tu před generalisováním. Lidová píseň náleží i u nás do ovzduší západní hudby křesťanské, má s ní mnoho společného. Jak můžeme poznati její typičnost, rázovitost ř Jistě ne, vezmeme-li jednotlivou píseň a vyvozujeme z ní nějaké poučky. Hostinský srovnává písně s národy: každý národ má svůj typus lidí, nerozhoduje však při tom, že v témž národě nalezne se člověk typu zcela jiného, u nás na př. italského, anglického a p. Také jedna píseň o sobě nic neznamená. Chceme-li mluviti

0 typičnosti, musíme své vývody založiti na statistice. Hostinský na význam této metody ukázal i jinde (na př. pro dějiny divadla za Smetany),

1 zde má svůj zásadní význam. Hostinský probírá к těmto otázkám celého Erbena a počítá statisticky, co má rozhodnou převahu. Tak dospívá к poznání některých karakteristických známek naší lidové písně: vykazuje silný vliv nástrojové hudby, proto jest také převahou durová; rytmicky převahu má 3/i taneční píseň (60% všech písní) se začátkem na těžkou dobu (přízvučnost a ne časoměrnost lidové písně rozšířila tu zvláště oblíbený

rytmický motiv I | na rozdíl od jiných národů, kde se délka kryje

s přízvukem) a slušně provedenou deklamací (viz o tom dodatek). Do dalších detailů se Hostinský nepouští, místo toho čteme tu důtklivé varování, abychom se nedali strhnouti fantasiemi folkloristickými, neboť ani estetika ani psychologie nevytěží dnes z nápěvu bezpečný povahopis lidu; to vše jsou jen subjektivní dojmy, čerpané z textu neb z lidového života vůbec, jež do lidové hudby teprve vkládáme. Touto estetisující a psychologizující cestou nedojdeme nikdy к bezpečným výsledkům.

Zdržel jsem se déle u knihy Hostinského, abych vyzvedl hlavní metodické principy, jež z ní lze čerpati a jichž rozšíření u nás znamenalo by pravé obrození v badání o lidové písni. Na základě naznačených tu metod lze jiti pozvolna, avšak bezpečně dále. Proto jest přirozeno, že nejvíce místa věnoval Hostinský své hlavní novotě metodické, klasifikaci a genealogii lidové písně. Tím nejlépe akcentoval, že lidová píseň jest dnes vědecky především otázkou historickou. Až v té věci bude jasno, budeme moci jiti dále. Svou knihu, vychovávající a směrodatnou, karakterisuje nejlépe Hostinský sám: »Snažil jsem se, abych alespoň to s náležitým důrazem vytknul, co považuji za nejdůležitější, zejména pak abych naznačil cesty a cíle, kudy a kam budoucí naše folkloristika hudební bude se musiti