bychom mohli stylisovat výsledek této partie. Lidový básník chce projádřiti logickou, básnickou myšlenku, ta jest účelem, nápěv stojí v druhé řadě. Má-li hned nějaký po ruce, užije ho; nerná-li, kombinuje ze známých nový. Jen v největší nouzi vytvoří zcela nový nápěv. Nikdy však není nápěv účelem skladby lidového »skladatele*. Proto z nejzákladnějších úkolů vědy v tomto oboru jest stanovití prameny, z nichž nápěvy lidové vznikají. Hostinský hlavní skupiny těchto pramenů naznačuje: instrumentální hudbu, kostelní zpěv, umělou hudbu světskou a p. Ustálené lidové písně jsou pak zase pramenem jiných lidových písní, jak Hostinský ukazuje pádným příkladem, jak vznikla píseň »Horo, horo, vysoká jsi.* Tento princip lidového tvoření však má ještě jiný význam, z otázky po vzniku lidové písně dostáváme se tím к otázce po vývoji jejím čili к historii lidové písně.

Tento důležitý obor vědeckého bádání o lidové písni má však vlastně zase dva úkoly a tím i dvě cesty metodické. První, přesně historický, jde po stopách historických pramenů (zvláště rukopisných zápisů) a buduje z nich metodou asi literárně - historickou vývoj lidové písně v postupu chronologickém. Tento vědecký úkol zůstává i po knize Hostinského nej-otevřenější otázkou. V té věci víme nejméně. Hostinský sice i tomu razil cestu a jeho sbírka 36 lidových nápěvu z 16. stol. bude vždy východiskem této práce. Nicméně tyto staré nápěvy representují zase jen určitou dobu, jejíž srovnání s naší písní přivedlo Hostinského к velmi zajímavým výsledkům, avšak ne к historii lidové písně. I zde jsme vlastně v oboru druhém, jejž lze nazvati statický, t. j. v rozboru písní samých к účelům historické klasifikace písně. Hostinský srovnal naše písně s oněmi ze 16. stol. a konstatuje předůležitou metodickou poučku, že stáří nápěvů jest velmi relativní, t. j. že není neklamných znaků, zvláště ne jednotlivých, podle nichž by se dalo souditi na stáří nápěvu. Jen souhrn mnoha takových znaků ospravedlňuje к domněnce, již však stále ještě nutno ohraditi několikanásobným »jestlize«. Vždy však doklad historický jest nejlepším kriteriem stáří písně. Proto dějiny lidové písně u nás budou nejdůležitějším krokem ku předu po knize Hostinského. Hostinský sám tu už akcentuje jednu důležitou zásadu o organičnosti dějinného rozvoje lidové písně, bude však nutno tento poznatek podati spracovaný v celém jeho rozsahu i dosahu. Zejména souvislost lidové hudby s umělou vynikne pak jako fakt nejen folkloristický, nýbrž i historický.

Druhá cesta, jež vede к historickému rozboru lidové písně, již jsme nazvali statickou, založena jest ne tak na empirických pramenech historických jako na vědecké spekulaci. Jde totiž o to, ukázati, jak z jedné písně tvoří se variant, z toho druhý, třetí, až vzniká nová píseň. Jde tu o genealogii písní, jež jest stejně komplikována jako příbuzenství rodové: rozvoj se tu rozčleňuje v několik větví, z jedné písně současně vzniká několik jiných, ty zase se všelijak mísí atd. Na tuto předůležitou metodu ukázal u nás poprvé Hostinský a hned jí upotřebil i konkrétně. Druhý oddíl jeho knihy podává dvě ukázky, jak lze tímto způsobem v praxi písně pořádati podle jich příbuznosti. Hostinský probírá tu dvě skupiny: písně o nešťastné lásce (prototyp »Ach není tu, není*) a písně o kalině (s varianty o žnečce а р.). Význam této metody oceníme, vzpomeneme-li, že na př. к prvnímu typu písní náleží 11 příbuzných nápěvu s 54 texty (vše jen podle Erbenovy sbírky). Tím způsobem masa lidových písní teprve může býti uspořádána v přehledné skupiny, s nimiž potom lze daleko snadněji pracovati. Význam metody Hostinského jde však ještě dále: v typu písní o kalině (žnečce,