dohromady sebraných článků, nýbrž vše se tu doplňuje a uceluje tak, jaka by už kniha byla přímo takto samostatně vznikla. Proto není v knize Hostinského jen náběh к dílu o české lidové písni, jen snůška příspěvků, nýbrž ono dílo samo. Ovšem jest to, jak Hostinský sám udává v úvodě, jen počátek, na němž bude nutno pracovati dále. Tím však nemenší se význam práce, naopak, tím více vyniká její základní karakter. Dále možno jiti, ne však bez této práce a ne jinače, než-li z ní. Hostinský tu dokončuje první etapu našeho bádání o lidové písni světské.

Myslím, že není nemístno, shrnu-li tu ty základní věci, na nichž vývody Hostinského spočívají, a ukážu-li, kde prací Hostinského dnes vlastně stojíme. Nejdůležitější zásluhou Hostinského v tomto oboru jest, že celému bádání

o lidové písni české dal vědecký podklad, což jest zásluhou tím větší, čím více bujel a bují v tomto obora nejčiřejší diletantismus a prázdné estetisování. Hostinský učinil tu konec estetisujícímu labužnictví i folkloristické fantastičnosti, která činila právě lidovou píseň rejdištěm nejnemož-nějších domněnek a otázek. Zde bylo třeba železné metodičnosti, aby se ukázalo, co vlastně věda v tomto oboru může chtíti a jak toho může dosíci. Vymezení rozsahu vědeckého bádání a vymezení metody jeho — to bylo zde hlavním úkolem, jejž Hostinský vykonal. Proto jsou jeho stati leckde polemické, proto uvádějí se tu i výsledky negativní, které však jsou metodicky někdy nejcennější. Ano, v tomto určitém: non possumus! v té neb oné otázce, často velmi populární a oblíbené, nalezneme přímo revoluční karakter knihy naproti běžným názorům a tím zároveň její hlavní metodický význam.

Hostinský nejprve zasvěcuje do soustavy vědeckého bádání o české lidové písni. Jsou tu uvedeny zajímavé výsledky, přece však metodický ráz výkladů jest přednější. Vývody Hostinského jsou tu velmi pedagogické; ze všeho slyšíte: tak se dojde к výsledku, tak nikoli. Po zajímavém úvodu, jenž hned modifikuje běžný názor na úpadek lidové písně, přechází Hostinský к první otázce: vymezuje pojem lidové písně, tedy co jest předmětem bádání? Všechno, co lid vytvořil neb si osvojil. Už zde zamítá Hostinský měřítko estetisující a klade za ně toto psychologické. Co lidem jen proběhne, není lidové, naopak, ta okolnost, že se v lidu taková píseň neudržela, ukazuje její nelidovost. Za to zpívá-li lid píseň třeba původem umělou a sice ve větším rozměru, ať už časovém (po dlouhou dobu, snad

1 století) nebo místním (na rozmanitých místech a v rozličných krajích), jest to lidový majetek. Nerozhoduje o lidovosti písně tedy její estetický ráz, nýbrž fakt jejího trvání v lidu. Už tím Hostinský zvrátil celou metodu a postavil ji na ryze empirický základ. Dříve vynalezen byl estetický pojem, co jest lidové a co není, t. j. pojem lidovosti a priori se vyměřil a jím se měřila fakta (písně). Teprve tímto stanovením Hostinského umožněna jest empirická metoda: co lid zpívá, jest lidové a právě úkolem vědy jest, teprve z faktů vyvoditi principy lidovosti. Otázka, co jest v písni lidové, jest cílem vědeckého bádání a ne jeho východiskem. Celý postup metody tu tedy docela obrácen.

Víme-li, co jest lidová píseň, budeme postupovati metodou historickou. Nejprve se ptáme, jak vzniká lidová píseň. Hostinský napřed zamítá některé romantické názory o básnění a pění lidu a ukazuje zase psychologicky, že nápěv lidové písně má rozličné prameny, z nichž více méně eklekticky se nápěv buduje. To jest druhá positivní a základní poučka Hostinského, všestranně odůvodněná. Lid básní, avšak lid nekomponuje, tak