str. 214
bývající dívkám ženichů a hochům nevěst; účastníci tanečního veselí —
ženichové a nevěsty). IV. Vznik poesie.
Na konec přidány jsou podrobný ukazatel písní rozebraných v obou
dílech a ukazatel všeobecný. A. J. J-acimirskij.
*
Первобытная поэзiя (въ связи съ вопросомъ о процесс! народнопоэтическая творчества). Составилъ П. И. Сакулинъ. М. 1905. Str. 28.
Nevelká ta brožurka kompilačního rázu jest zajímavá popularisačním svým účelem. Vydána byla v řadě prací komise pro uspořádání lekcí a přednesena v historickém museu na konci roku 1902 v řadě lekcí pořádaných pedagogickým spolkem při moskevské unniversitě. Málo podává brožurka svým čtenářům nového z nových výsledků vědeckých studií. Zdá se, že daleko ne vše, co jest zde řečeno, potvrzuje se posledními výzkumy národopisnými a možno pochybovati, pokud bylo účelno seznamovati čtenáře se staršími theoriemi, které teprve na konci knihy se vyvracejí. Na př. na str. 3. Sakulin mluví o výtvorech »náležejících všemu (?) lidu« o »sou-dobé kollektivní tvorbě (?)«. Autor seznamuje nás s theorií br. Grimmů a ruského následovatele jich Th. Buslajeva, podle které »básníkem byl veškeren (?) národ* ; jednotlivé osoby pak nebyly básníky, nýbrž pouze pěvci a vyprávěči (str. 9.). Potom následuje oprava Miklosiche: »píseň nerodí se (?) ze subjektivního pocitu a myšlenky jednotlivého člověka, nýbrž z hlubiny ducha (?) celého národa atd.« ; ani jedna (?) píseň nemůže se po-kládati za vlastnictví individua; poesie, jakož i jazyk činí společný ma-jetek« (10). A teprve na následující straně zamítá se podobná theorie. »Máme-li jakýkoliv vědecký důvod předpokládati, že všichni tito bezejmení prvotní básníci zcela se lišili psychologickými vlastnostmi od současných ?« Dále Sakulin přechází k analogiím a mluví o poesii prvotních národů u kterých jeví se poesie v počátečních formách, ale obmezuje se pouze na jednu australskou písničku na píseň dívky u Jukagirů, na dvě písničky Botokudů a Narrinerů. A vyvozuje z toho, že prameny prvotního tvoření jeví se události skutečného života lidského, a nejvíce materielní potřeby člověka, že tato tvorba vzniká přísným a bezprostředním realismem (str. 18.). Domníváme se, že málo kdo nyní ještě myslí, že divoch jest obdařen fantasií a pln idealismu. Takovým způsobem přece Sakulin nedocela zavrhuje theorii o kollektivní tvorbě, poněvadž ji nachází v písních vzniklých »v čase sborových her a společných prací« (str. 20 . Ale celá podstata tohoto omylu spočívá v tom, že autor nedovede uvésti byť i jednu písničku, jejíž proces tvoření by nesl skutečně příznaky kollektivismu — a uvádí zároveň takové příklady, kde improvisace při sborovém zpěvu náleží vůdci sboru pěveckého neb účastníkům po řadě t. j. zase jen jednotlivým osobám. Proto má spíše pravdu teprve v následujícím oddílu, když praví, že »aktivní úloha v celém procesu tvoření náleží jednotlivým osobám nadanějším než jejich druhové* (str. 26.) třebas jeho závěr není založen na faktech — sotva čtenáři úplně samostatně souhlasí s vývodem autorovým. Poslední jeho slova — že »poesie vnáší do hrubého života divochů ideální živel probouzejíc jeho mysl a uspokojujíc estetické (?) požadavky jeho dětské duše,* ukazují, že autor buď nezná sociálně-ekonomické theorie o původu písně aneb z nějakého důvodu je ignoruje. A. J. Jacimirskij.
|
|
