Cerovo

(Pokračování.)

Když někdo zemře, umyjí jeho tělo, ustrojí, a pokud možno brzy uloží do prosté, z otesaných dřev sbité rakve. Staří lidé pamatují již na to a obyčejně dávno před smrtí mají uchystáno, co se jim má dáti do hrobu. Mladé a zvláště svobodné obléknou velmi pečlivě; děvčatům dají i partu s věncem a pokryjí stužkami, jež visí pak z rakve. Na znamení, žed ům má smutek, barví spodní část až někdy к oknům hlíncu a to zůstává někdy 2 — 3 roky. Obyčejně třetího dne je »pohrab«. Tu teprve zavrou truhlu a vynesou do stodoly »na pajtu.« Když vynášejí gazdu nebo gazdinu, rozseknou na prahu peníz ; jednu polovinu si ponechají, druhou dají do rakve na znamení, že se gazdovstvo rozděluje. Někde dávají i mimo to peníze к mrtvému. Ve stodole postaví se mrtvola na nízký podstavec a pokryje se ozdobnou plachtou; na truhle kříž označuje hlavu nebožtíkovu. Zatím sejdou se příbuzní a známí, všichni ve smutečním šatě. Ti, kteří jsou mrtvému nejbližší, přijdou ve starém rouchu, někdy úmyslně znečištěném. Zeny z příbuzenstva přikleknou až к rakvi, položí na ni ruce a hlavu, a naříkají silným hlasem, někdy i ve verších; jich improvisovaný, někdy snad směšný, ale obyčejně opravdový žal vzbudí slova velmi působivá. Tak uvedu jako příklad: »Maticka moja dobrá, matička moja potřebná, na čo ste ma tu nahaly, ako budem bez vás. Prajnost moja, dobrota moja, ako vás zabudnem, matička moja. Ručke moje kelavné, ručke moje pracovité, porada moja, matička moja uprimna«. Ostatní mezi tím zpívají nábožnou píseň. Jakmile farář s učitelem přijde, umlknou všichni. Když vykonán je předepsaný obřad, dozpívány písně, vystoupí učitel, aby přednesl nad mrtvým verše, jakési loučení. Za tím účelem ještě před pohřbem dostane podrobný výčet celého příbuzenstva, poněvadž musí je všechny v oné řeči připomenouti. Za namáhavou tuto báseň dostane 1 K. Příkladem může býti tato:

Pohřebné verše čítané pri poslednej počestnosti Jána Bartika dolnieho, 68ročného starca a vážného hospodara na Cerove dňa 31. aug. 1904.