snopu dvě stébla a položí se do zádění křížem. Skoro ojedinělým v této krajině jest cerovský pozdrav při jídle a při tkaní. V prvém případě říká se: »Pán Boh vám žehnaj, keď sa chováte,« a v druhém: »Spesno sa vám dobre tkati.«

V určitých dnech nemají se některé práce vykonávati: v sobotu zvláště odpoledne nemá se ani přísti ani tkáti. Kdo by od božího narození až do Tří králů, od Velké noci do Ďura, od Turic do Trojice pral prádlo na rybníce »piestom« (plácačkou), volá bouřku atd.

Z dětských her uvedu tu aspoň dvě, jež nejsou zaznamenány ve sbírce Dobšínského: »Obycaje, pověry a hry slovenské. 1880«. Je to pěkná hra na »pani Ružu«.

Děti postaví se do řady za sebou. Jeden je mimo hru a ten přistoupí к prvému a klepe mu na čelo se slovy: »Klop, klop, pani Růža; kde je pani Ruža?« »Za mňou« zní odpověď. To se opakuje, až tazatel přijde к poslednímu. Ten odpoví: »Já som sama pani Růža«. »A mna poslal svatý Peter pre tie zlatie kluče « »Ta mi spadly do hlubokej studni, nach si toho prvního chytí za .. . ucho . .. nak jim ta ide vziati zo studni.« Po těch slovech honí třikráte do kola prvého v řadě. Když ho chytil, má ho donutit, aby se zasmál. Proto mu dává otázky: »Obzri sa do neba, čo tam vidíš »Pana Boha«. »Co robi«? »Hviezdy čítá«, »Kde je klade« ? »Na kraj sveta«. »Kdo jich berie«? »Pani sova.« »Kde letela«.? »Kde vedela«. »Či si to nie ty« ? »Ba čo ešče«? »Ukaz zuby«. »Biele sa mi«. »Zasmiej sa mi« ! »Nechce sa mi«. — Když ale přece se zasmál, pak ten musí jiti se tázati a onen je »pani Růžou«.

Jiná hra je na vlčka. Jeden je husou, druhý »vlckom« a ostatní housaty.

Husa volá mladé: »Husky moje podle domov«. »Nemözme«. »Pred kým«. »Pred vlckom«. »A kde je?« »Za bockom«. »Co tam robi«? »Maslo muti«. »Čim ho přikrývá« ? »S hedvábným rucnickom«. »A kdo ho Sil?« »Šoukyňa«. »Z kade je«? »Z Budina«. »Husky moje pcďte domov«!

Na ta slova housata utíkají к ní a vlk je chytá. Kdo je chycen, stane se vlkem a vlk husou.

Z dětských říkadel uvádím toto :

V kvákání žab slyší děti cerovské rozmluvu: »Kmo-tra!« »Co?« »Umreu.« »Chto?« »Muoj, »tvoj.« »O-be sme do-vi-ce, Bo-že muoj.« —

(Dokončení.)

Murko M. Dr. Zur Geschichte des volksthümlichen Hauses bei dett Südslawen. Wien 1906. (Separátní otisk z XXXV. а XXXVI, dílu Zpráv anthropol. společ. ve Vídni )

К této studii nejen pro jihoslovanské ale i pro naše české národopisce velmi poučné a cenné dostal se prof. Murko na základě dvou nedávno vyšlých prací R. Meringera (»Das volksthümliche Haus in Bosnien und Herzegowina«. Wien 1900 a »Die Stellung des bosnischen Hauses und Etymo-