logien zum Hausrat«. Wien 1901, Akademie). V nich Meringer, jinak svým povoláním jazykozpytec, dospěl к zajímavému výsledku, že se u Srbů nenalézá '-jednotný typ domu, nýbrž dva, speciálně že bosenský dům náleží rozhodně к typu středoevropskému, alpskému nebo, jak Meringer praví, »horno-nemeckemu« se 2 místnostmi a 2 ohništi (kuhinja, kuéa — soba odtud terminy »Zweifeuerhaus», »Küchenstubenhaus«) kdežto už dům hercegovský se svým jedním ohništěm (»Einfeuerhaus«) náleží po výtce typu románskému. Tento závěr, jistě neobyčejně zajímavý a překvapující kontroloval Murko a zkoušel na celém jihoslovanském materiálu. Snesl a využil úplně jihoslo-vanskou literaturu, jež Meringerovi ušla nebo vůbec zůstala stranou, doplnil to řadou dat z autopsie a výsledek byl, že Meringerův závěr v celku potvrdil. Murko v I,—II. kapitole ukazuje, že vskutku typ »hornonemeckeho« domu jde na jih až к Černé hoře, která má oba typy (Albanie již je celá románská a také Macedonie odchylná), dále к Novému Pazaru, к Skopli a hluboko do Srbska (zde zejména v Šumadiji vyniká) a přestává asi na hranicích Bulharska. Je to výsledek nesmírně důležitý pro porozumění ethno-grafického vývoje Jihoslovanstva a kulturních proudů, jež na ně působily v době poměrně nedávné. V kapitole III.—IV. následuje detailní popis domu slovinského s celým zařízením (dům je zde především téhož hornoněmeckého typu), v кар. V. výklad o poměru slovanského názvosloví domovního к německému, což dává Murkovi příležitost к obšírnému a velmi poučnému posouzení dosavadních prací o slovanských slovech přejatých z germánštiny (str. 107 sl.). Kap. VI. jedná podobně o vývoji stolu.

Nemohu než vysloviti přání, aby o podobnou monografii z materiálu-českého pokusil se brzy u nás někdo, kdo dostatečně národopisně a fil olo-gicky je vzdělán. Stať Murkova v mnohém mu bude vzorem a dobrým vodítkem, zejména po methodické stránce. Také stojí za to upozcrniti na závěrečná slova, jež pronáší Murko o poměru filologie к národopisu. Bude však nejlépe citovati slova originálu:

Die Wichtigkeit volkskundlicher Studien braucht man zwar heute nicht mehr zu betonen, aber ihre grosse Bedeutung für die Sprachwissenschaft und Philologie wird nicht genügend ge* würdigt; ja man kann sich bei Philologen mit solchen Beschäftigungen noch den Vorwurf zuziehen, man triebe »Allotria«. Ich muss gestehen, dass mich Meringers Arbeiten über das bosnische Haus als Slawisten nicht bloss wegen ihres überraschenden Resultates, sondern auch wegen ähnlicher Vorwürfe interessierten, so dass ich mir darüber ein selbständiges Urteil bilden wollte. Ich konnte mich aber im Laufe dieser Arbeit immer mehr überzeugen, dass gerade ein Linguist und Philologe ohne Sachstudien im Finsteren herumtappt. Mir eröffneten sich für die Interpretation der Volkslieder, speziel der epischen aus Montenegro, für das Verständnis der serbischen und kroatischen Belletristen, für die Erklärung der Bedeutungsübergänge im Lexikon und für das Etymologisieren überhaupt, sowie über den Gang der Zivilisation bei den Südslawen ganz neue Gesichtspunkte. In der klassischen Philologie bilden heute die Realien schon einen wichtigen Wissenszweig, viele moderne Philologen scheinen aber noch auf dem Standpunkte der Grammatiker früherer Jahrhunderte zu stehen, welche meinten, dass man die Muttersprache nicht zu lehren brauche, weil sie jedes Kind kenne. Hoffentlich werden die modernen Philologien von ihrer älteren Schwester bald auch in diesem Punkte