str. 108
výtvarníky a naznačiti aspoň několika slovy, že díla lidového umělce nemohou býti jiným než inspiračním materiálem, stejně cenným jak-výtvory historických stylů a stejně nebezpečným pro uměleckou povahu málo silnou a pouze receptivní. Knížka Alšových kreseb, vydaná К. B. Mádlem, podává toho doklady. Tu je silný umělec, vyrostlý ze samé půdy lidového ducha, ale nepodléhající mu, přirozený, pudový kreslíř, ale se vkusem exklusivního artisty, Illustrator života lidu, ale při tom originelní stylisátor jeho forem. Aleš poráží všechny teorie, jež nevidí jiné cesty к domácímu, rázovitému stylu než v aplikaci forem v lidu ujatých a dále vypěstovaných na dílo, v retrospektivním nadšení a kladení odporu světovému vlivu moderních myšlenek. U něho nenajdeme ornamentu přejatého s truhel a koutnic, techniky lidového malíře modlitebních knížek nebo usilovně hledaných „všeobecných typů" formových. A přece dovede tento kouzelník nás opojiti nehledanou a sladkou naivností, která, j e zejména vlastní umělcům lidovým, dovede nás upoutati vtipem bodrého člověka jako širokým smutkem měkkého srdce, které se podává bez skrupulí a vypočítaného efektu. To je pravá inspirace lidem a jeho životem, písní a říkadlem, jeho uměním i vadami a to je tajemství Alšova úspěchu. Pochopit, prožít a znovu sdělit srdcem a rukou stejně naladěnou. Aleš tedy nechce kopírovat, nechce býti sběratelem materiálu, přenechávaje ten úkol vědě, nemá metody ve výběru svých předmětů a přec je pramenem pro studium národopisu. A pramenem znamenitým. Sotva kdo dovede jako on podati sedláka a malého člověka českého s tou pravdivostí a realismem, se vším jeho okolím a detaily osobními, sotva kdo jako on vystihne jedním tahem duši jeho, když se veselí nebo pláče a sotva koho jiného kresba má v sobě tolik sugesce, jejíž mocný dech neprchá s módou. U Alše není starožitnických alur, není historismu. Jemu není sedlák jen robem z XVIII, století ani musejní figurkou s určitým šatem. Zná své lidi, obcoval kdysi s nimi, ví, že vyrostli již v jiném ovzduší, povídá o jich vadách tak nenucené, jako se mazlí s jich přednostmi a krásou jejich venkova. A přece tvoří typy, Alšovské typy, které budou kdysi směrodatné pro názor i vědecký, které podají vždy životnou skizzu dnešního sedláka. To je druhé tajemství úspěchu Alšova. Je lidový, aniž by co slevoval ze svého vkusu, je umělec vysoké třídy a přece jeho populárnost je nesporná, nehoní se za lidovostí a nekoketuje s národopisným ruchem a přece bude jeho práce doknmentem. Může si přáti umělec většího výsledku svého díla? Zdeněk Wirth.
BIBLIOGRAFIE.
(za r. 1905—6, viz II., 54—56.)
IX. Lidové písemnosti, nápisy. Výkřiky, volání při jistých zaměstnáních. Nadávky.
*P. Jan Jelínek Bojkovský, Selská korespondence soukromá. Selský Archiv V., 1S2—183.
*Selský úřední sloh (Poručenství Jana Krchnivýho, fojta Moravičanského 1365; Kupy z Habrové u Zábřeha zr. 1753, 1758, Zběhlík, který z Moravy utekl do Uher, 1. 1747 prosí světlovského hejtmana o přijetí na milost. — Kup z Lověšic u Přerova, nářečím psaný. — Kup zahrady z Hrabové u Zábřeha. — Svatební smlouvy z Duban n Prostějova), ib. V., 36—40; 106—108.
|
