str. 107
studně nad městem. Lidé však bděli nad tím dítětem, dávali mu týdně po malém děvčátku, a když vyrostl, po mladé dívce. Došla řada na dceru chudého člověka. Ten byl po druhé ženat, a žena stála na tom, aby byla obětována mužova dcera. Dívka měla v noci sen: aby otec její postavil do studně tři hrnce mléka; ji pak aby zabalil do kůže mezkovy a pověsil nad otvorem studně; až had ji vyzve, aby vylezla z této kůže, nechť odpoví třikráte: »Opust tuto kůži hadí, abych tě umyla v mléce*. Had opustí obal svůj, dívka nožem svým přeřízne provaz, jímž je zavěšena nad studní, vyleze z kůže mezkovy a umyje hada v mléce. Vše se tak provedlo, dívka umyla v mléce jinocha, který opustil hadí kůži; otec našel dceru, jak rozmlouvala s jinochem, zavolán král s královnou a celý dvůr; slavena svatba. Po chvíli vypukla válka, do které musil vytáhnouti mladý princ. Macecha prosadila, že mladá paní ji navštívila, a při vhodné příležitosti ji shodila do moře a na její místo dovedla vlastní dceru. — K tomu připojena jest látka jiná. Mladá paní zanesena byla mořem na pustý břeh, putovala dlouho, aniž by byla shledala stop lidských, až konečně našla malou chatrč a v ní mladého, silného muže spícího. Vypravovali si své osudy. Mladík tento kdysi po neúspěšném lovu namířil rozjařen svůj luk proti slunci. Chtěl ho zabiti, držel luk v ruce, když právě začalo ukazovati hlavu svou na nebi. Paprslek plamenný probodl jeho oči, ohnivá ruka chopila ho za vlasy, vznesla a posadila na tomto ostrově. Byl odsouzen neviděti více ani slunce ani dne. Proto spí za dne v této chatrči, a vychází v noci za pokrmem. Mladí lidé žili nyní spolu, až žena počala. Poslal ji ke svým rodičům spolu s listem, ve kterém je žádal, aby ho nehledali, nesmí vstupem váti ani do jich města ani do jich domu, neboť jest proklát, a musil by zemříti. Když mladá matka kolébala své dítě a zpívala své písně v hodinách nočních, bývalo slýchati hlas s výše jí odpovídající, a v něm poznávali hlas dítěte-slunce. Navštěvoval je každou noc puzen láskou к svému dítěti. Proti výstrahám snašiným chopili se ho jeho rodičové, poznali v něm syna svého, ale nechtěli ho pustiti, nevěřili jeho řečem. Avšak sotva přišlo jitro a slunce vzešlo, zemřel v jich rukou. Avšak duše neopustila jeho tělo, a tak nebyl vlastně ani mrtev, ani živ. Jednou v noci slyšela matka jeho hlas, aby obula střevíce železné, vzala do ruky hůl železnou a putovala stále směrem západním; až střevíce se roztrhají a hůl se poláme, nalezne spasný prostředek pro syna. Vydala se matka, přišla až na konec světa, kde spatřila palác z bílého mramoru. V něm našla královnu, matku slunce. Poradila jí, aby v době té, co bude syna svého kojiti, naplnila láhev vodou, ve které se on vykoupal, a když hvězdy se zvedaly na nebe, opustila palác s láhví plnou vody v ruce. Doma polila syna touto vodou a tak ho uzdravila. Pod. vypravuje se na Kavkaze Сборн. матер. Кавказ. XXXIV., odd. 3., str. 29. — Tato historie rozšířila se po celém světě, a z nej vzdálenějších krajů přišli králové a filosofové vidět matku a syna, dychtiví slyšeti o těchto zázracích. Přišel také onen rek »dítě-had«, poznal v jeho ženě svou vlastní choť. Smluvili se, že půjdou s ní spolu na procházku, každý s nádobou vody na koni. Koho ona požádá o vodu, ten ji bude míti za manželku. Dala přednost prvnímu svému muži. J. Polívka.
*
M. Aleš, Špalíček jednoho sta národních písní a říkadel. Vydal К. B. Mádl. Tiskla Unie. Praha. Jan Otto. 1906. (Str. VIII, 200. K 12—).
Měl jsem nedávno (v Nové Politice 24. 11. 1906, viz NV. II, 60) příležitost mluviti o znehodnocování t. zv. lidového umění některými
|
|
