„kaliki-perechožie" toulají se z místa na místo vypravujíce všude o tam, co viděli a slyšeli. Již ode dávna hluboký náboženský cit neb jen záliba v potulném životě vábily ruské lidi к putování na Athos, do Carihradu, do Sv. Země. Jejich kontingent byl co nejrozmanitější — tu setkávali se zběhlí sedláci, svobodníci všech stavů i duchovní. Navrátivše se domů, mnozí z nich chápali se dřívějšího způsobu života, druzí pak, přivyknuvše ustavičné změně, nemohli již odříci se potulného života. Ubohý, jednotvárný jest život ruské vesnice — a proto přijímali se tito „kaliki-perechožie" vždy se zvědavostí a úctou; mohli lidu vyprávěti tolik zajímavého, co viděli a slyšeli, rozličné. legendy, povídky, zpívati dojímavé duchovní písně atd.

Od těchto „kalik-perechožich", kteří někdy skutečně do dalekých zemí putovali, převzali jejich repertoir obyčejní žebráci t. j. žebráci ze z a-m ě s t n á n í. Duchovní písně se neobyčejně rozšířily, za to však zmizel typ starého „poutníka z přesvědčení". Tomu napomáhalo surové pronásledování hlavních představitelů světské hudby v Rusku — „skomo-rochů", „špilmanů", rozličných „umělců" za cara Aleksěje Michajloviče.

Divadlo carovo bylo zničeno a nahrazeno žebráky, nazývajícími se „верховными (t. j. žijícími v hořejších komnatách paláce) пищнмп", a u cárevny — „верховными богомольцами". Bohatí bojaři hleděli ve všem na-podobovati cára a spolu s četným dvořanstvem činili dobrodiní celým tlupám žebráků a poutníků. U těchto žebráků udržela se jen vnější stránka „калн-чества" — zpívání spásonosných písní. Nyní „kaliki", „banduristé" „lýr-nici", různí se jen podle repertoiru: — světského převládajícího u bandu-ristů, — duchovního u lýrníků. Nyní „kaliki" činí ze svého zaměstnání podnik výdělkářský, někdy spolčují se proto v celé skupiny o 3—5 osobách, s jedním společným vůdcem — „staršinou" (na př.: bylina o čtyřiceti kalikách s vyvoleným atamanem).

Na jihu Ruska existuje docela zvláštní organisace: „bratrstvo" slepců se starostou a jinými funkcionáři, volenými pro větší okruh. Banduristé neb kobzaři, zpívající s doprovodem „bandury", vyskytují se nyní řidčeji a řidčeji, a to jen — v Malorusku.

Stará duchovní píseň, plod náboženské fantasie poutníků rozšířila se u lidu buď bezprostředně (skrze „kaliki-iiepexoariti"), bud skrze centra náboženské osvěty — kláštery, poustevny atd. Zvláště dobře zachovaly se památky náboženské starobylosti v těch klášteřích, které v době rozkolu stály za „starou víru". Vůbec duchovní písně zachovaly se na severu Rusi a všude u rozkolníkův.

Obsah svých písní kaliki-perechožie dostali již v dávných dobách ze zakázaných knih, apokryfických povídek, s nimiž seznámiti se mohli v XI. až XV. stol. buď cestou ústního podání od ruských poutníků chodících po svatých místech, bud knižní cestou t. j. z apokryfních knih, které byly velmi rozšířeny v Byzancii, Bulharsku, Rumunsku a Srbsku v ranní době křesťanské. Kromě toho repertoiru písní více' méně národního rázu a jen složených pod vlivem knižního písemnictví — nalézáme u „kalik-perechožich" i jiný druh duchovní písně výlučně knižního rázu. Jsou to známé pod názvem „psalmu" a „kantů". Vznikly s počátku na jihozápadě ruském asi v XVII. stol. a potom již jako hotové přešly mezi lid.

К pozdějším duchovním písním vztahují se druhy duchovní poesie sektářů, kteří mnoho pomohli je šířiti. Sem náleží i ty duchovní písně, které nejsou vzaty z legend neb apokryfů, ale jsou výtvorem výhradně žebráků. Jsou to.písně „поминальные", „заздравные" atd. Nejstarší z du-