K tomu cíli a konci se nejprve na špalku důkladně zvalchoval. Krucek či obláč položil se na hladký špalek a tloukl se silně paličkou, při čemž se sem tam obracel, aby se nepřetloukl a všecka místa aby pod paličku přišla. Pak se mnul čili drhnul v rukou jako prádlo při praní. Na-potom se krucky (obláče) rozpletly a len se vybouchal. Všecky praménky totiž uchopily se rukama na obou koncích a pěsti se zprudka к sobě srážely, jakoby na harmoniku hrál, jen že se to dělalo rychle a mocně. Len se nadýmal jako báň a čechral se. Po té se ještě vytřásal. Držel se t. pouze za horní konce pramínků a v povětří se jím mrskalo (proflakovalo). Pak se vzalo za opačné konce a opět se vytřásalo.

Prací tou všelikou zbavila se vlákna všeho prachu a uvázlého ještě pazdeří, scuchaná se uvolnila,- tak že každé vlákno pro sebe mohl vytáhnouti. Po takovéto úpravě mohl se již navinouti na kužel.

Kužel jest hůlka as 1/2 m dlouhá, vysoustruhovaná z lípového neb hruškového dřeva často velmi ozdobně, nahoře má malou hlavičku s krčkem na uvázání šňůry či provázku, dole t u 1 a j k u, aby se mohlo nasaditi na přeslici. Z hlavičky trčela někdy špička či hřebíček, krátky to drátek.

Navíjelo či nadívalo se takto: Pradlena vzala žemm nebo celý krucek do zástěry, jeden konec si zakluznala (založila) za pás, aby se těsně sevřel, šednouc si pak roztírala (roztahovala)v len ku předu, v. pravo i v levo, aby tvořil stejnoměrně hustou a vysokou vrstvu po celém klíně. Když len rozestřela, pak jej při jednom kraji přeložila, přehnula jej totiž dovnitř. Na přehnuté místo položila kužel, nabalila na něj jemně celou tu vrstvu a posléze provázkem otočila, ovázala, aby len neslézal a se necuchal. Takto naditý či navinutý kužel mohl se nasaditi na přeslici a spřísti.

Někdo vedl si podrobněji, rozeznával t. navíjení od nadívání. Nadíváním rozuměl rozkládám na klíně a navíjením nabalení na kužel. Jiní si slova pletli nebo v jednom smyslu jich užívali.

Rozmarné pradleny, zvláště městské dcerky, místo provázkem otáčely kužel hedvábnou stuhou.

Základem pohybu všech kolovratů jest kolo, spočívající na železných čepí сh. Vnější čep jest prodloužen a zahnut v kličku, na které zavěšen jest dřevěný těhlík čili nožička (Herb.). Dolní konec těhlíku spojen jest se šlapákem*) čili podnůžkou, prkénkem to, jehož druhý konec zapuštěn jest v bidélku, kteréž se hýbe včepích do nožiček kolovratu zapuštěných. Šlapáním na podnožku přivádí se kolo v pohyb, jenž se šňůrou = s t r u n o u převádí na c í v k u.

Osobitá část kolovratu jest zhlaví. Zhlaví vlastně přede nit, t. j. . k r o u t í j i, t á h n e do sebe a n a v i n u j e na cívku. Skládá pak .se z vřetena s pírem**) a p ř e s 1 í n k e m, c í v k y (u velkého kolovratu s přeslínkem, u malého bez něho) a presu neboli šroubu.

Pozoruhodno jest, že zmíněné výše vřeténko (vřetýnko), pratvar všech přístrojů spřádacích, nachází obměnu svou na kterémkoli kolovrate i nej-složitějším stroji továrním. Jeho dvě prosté součásti, vřeteno a přeslen,